45 Noční můry

Jdu chodbou.
Je úzká, skoro až mne její stěny tísní.
Stěny ... jsou lepkavé na dotyk.
Přičichnu k ruce.
Smrdí to.
Ne moc, ale je to nepříjemné.
A je to všude kolem.
Jdu rychleji, pryč odsud!
Brzy budu venku.
Ubytovací prostor.
Úleva po té chodbě.
Otočím se, odkud jsem to právě přišel?
Za mnou je jen stěna, žádná chodba, žádný vchod, ani dveře, nic??
Půjdu k sobě.
Ale kudy?
Všechno je tu tak známé, ale přitom jiné?
Vůbec se tu nevyznám.
Musím najít nějaký orientační bod.
A vůbec, kde jsou všichni?
Třeba bych se mohl někoho zeptat, ale tady kolem nikdo není!
Kus popoběhnu.
Nahlédnu pod hadry.
Nikdo.
Akorát ty divné sloupy.
Jsou divně rozestoupené, někde několik vedle sebe.
Špinavě bílošedé.
K čemu tu jsou, vždyť nedosahují ke stropu, takže nic nepodpírají.
Mají tvar...
Tvar jako, jako my!
Ruce, nohy, hlava!
Co se to všem stalo!!!

Závidím těm, co mají příjemné sny, anebo alespoň žádné.
Manto míval hezké sny...
Vzpomínka zabolela.
Je čas jít se najíst a pro vodu.
Potom rizok a po něm plánování.
Jdu pomalu a přitom se snažím zapomenout na nejnovější střípek ve sbírce děsivých snů...
"Ahoj Tyne!"
"Neri, ty vypadáš hrozně! Kolik cyklů už jsi nespal?"
"Dík, právě jsem se probudil."
"Tak promiň. Taky se mi párkrát zdálo něco opravdu děsivýho, ale neumim si představit, že by se mi to dělo pořád."
"Dřív toho bylo míň. Tak jeden z pěti. Teď je jich čím dál víc, skoro dva ze tří snů jsou blbý."
"Hele, a nemyslíš že ty sny třeba něco znamenaj?"
"Já nevim. Matka, a vlastně všichni, mi vždycky říkali, že sny jsou jen hlouposti, že se jima nemám zabývat."
"Mě taky, akorát jednou Shadan vyprávěl, že pro někoho někdy sny můžou znamenat. Snad zprávu, nebo vidění něčeho, co je jinde, nebo teprv co se stane. Už si to moc nepamatuju."
"Ono vlastně, kdo tady něco pořádnýho skutečně ví? Pokud by ale něco znamenat měly, tak tím by to všechno bylo mnohem horší. Možná je lepší, aby nic neznamenaly."
"No, když to tak říkáš, asi je lepší soustředit se na to, co je před náma. Dozorci polevujou s opatrností, takže se to blíží."
"Jo, vypadá to tak. Akorát mi vrtá hlavou, kam se poděl Galim..."

Ležím.
Světla jsou podivně ztlumená.
Je skoro tma a kolem je klid.
Akorát odněkud nedaleko se ozývá slabé pištění.
Vstávám.
Snažím se přijít na to, odkud ten zvuk jde.
Je slabý, ale v okolním tichu je slyšet dobře.
Blížím se.
Stále nikde nikdo.
Už jsem skoro u zdroje toho zvuku.
Vychází odněkud zespoda.
Pata sloupu.
Odhrnu nějaké hadry, je za nima díra.
Vede do sloupu a to pištění se ozývá odtamtud.
Šahám dovnitř.
Ruku musím zasunout až po loket, ale nahmatávám tam cosi, cosi chlupatého.
Vrtí se to.
Pevně to držím a táhnu to ven.
Skoro se to vejde do dlaně.
Je to krysa!
Ale je celá světle bílá!
Takovou jsem ještě neviděl.
Koukám na ní.
Ona kouká na mě.
Taková malá očička.
Najednou jsem já ty krysa!
Drží mně ruka a koukám nahoru do své tváře!
Jsem tak mrňavý!
Mám strach!
Celý se klepu.
Snažim se rozhlédnout kolem, ale všude je jen tma.
Akorát ta veliká tvář nade mnou.
Ale to nejsem já!
Je to tvář někoho cizího!
Dozorce!!!

Minule jsem poprosil Lalu, jestli by nespala se mnou.
Nepomohlo to.
Akorát jsem jí taky probudil uprostřed spacího cyklu.
Bavili jsme se pak o významu snů.
Vyprávěl jsem jí pár ze svých snových zážitků.
Docela jí to zděsilo.
Nedošli jsme ale k žádnému řešení, jestli to něco znamená, nebo ne, a pokud jo, tak co.
Pak mi řekla, že se mám radějc soustředit na naší nadcházející akci.
To je přeci to, co je důležitý.
Blbejma snama se pak můžem zabejvat až jestli se odsud dostanem.
Asi má pravdu.

Jsem někde, vypadá to podobně jako šrotoviště.
Různé harampádí všude kolem.
Chodby a místnosti.
Nikde žádní dozorci ani pomocníci.
Občas narazím na někoho, kdo něco sebere ze země.
Jeden chlapík něco rve z hromady.
Velkej kulatej kus kovu.
Když se mu to podaří vyprostit, vypadá spokojeně a utíká pryč.
Volám na něj.
Neodpovídá.
Oslovuji někoho jiného.
Také mne ignoruje.
Nemluví se mnou.
Dokonce dělá jako bych tu vůbec nebyl!
Zkusím jiného, a pak dalšího.
Stejný výsledek.
Přicházím k procházející ženě, která také nereaguje na mé oslovení, zkusím s ní zatřást.
Prohmátl jsem skrz ní!
Co se to děje?
Postavím se před utíkajícího kluka.
Bez povšimnutí proběhl skrze mne!
Zmateně pobíhám kolem.
Vidím Karameldase.
Héééj Karameldasi. Mávám na něj.
Otáčí se na mně. Neri! Jsem rád že mne vnímáš!
Přibíhám.
Dotkneme se.
Jsme vzájemně pevní!
No alespoň něco.
Ujišťujeme se, že se nám děje totéž.
Za chvíli přichází Renza a po ní Tyn.
Popisují stejný zážitek.
Natari, Selek a Fint se dostavují záhy.
Všem se děje totéž.
To jsme nějací duchové nebo co?
To nedává smysl.
Kdybysme byli duchové, tak proč tu nejsou naši mrtví kamarádi, že jo?
Možná jsou všichni ostatní duchové!
A kdyby byly, tak proč nás nevnímají, když mi je vidíme?
To celý nedává smysl!
Všichni přitakávají.
Mlčí a koukají se po sobě.
Pak se všichni dívají na mě.
Jakoby měli opuchlé tváře...
Co se děje?
Odpovíte mi?
Jejich pohled je strnulý.
Vůbec nemrkají!
Otevírají pusy dokořán, mají v nich veliké tesáky!
Vrhají se na mně a zakusují se!
Ta bolest!
Trhají ze mne kusy masa.
Nemůžu se bránit!
Proč?

Chvíle naší akce se blíží.
Ať už to dopadne jakkoliv, teď je většina z nás v klidu.
Akorát ti nejnovější rekruti jsou neklidní.
Já už snad vydržím nespat.
Je to jen pět cyklů, už jsem párkrát nespal i déle.
Jsme dobře připravení?
Asi nejsme, nemůžeme být.
Nevíme co na nás čeká za dozorci.
To je ale jedno.
Nebudem už dál žít tak jak doteď.
Raději hrdinská smrt, než zbytečnej život!