Inspirováno dílem Jiřího Kulhánka. Nevhodné pro děti a mladistvé. Obsahuje násilí a krev.
V rozměrné vstupní hale bylo pusto a prázdno. Až na jednu výjimku. V křesílku se rozvaloval Baron a křoupal jablko.
“Čekali jsme tvůj příchod.”
“Opravdu? Vsadím se, že dokonce I víš proč tu jsem,” odsekl jsem.
“Ano. Ale jdeš pozdě. Avšak to tě nemusí trápit, tvoje cesta také brzy skončí. Pán…”
Dál jsem ho nehodlal poslouchat, dokonce se mi z něj dělalo mírně šoufl. Tak jsem ho střelil do hrudníku. Dávkou, až se i s křesílkem překotil na zem. To by ho mělo na chvíli vyřadit z provozu. Přešel jsem na druhou stranu haly a nahlédnul do prvních dveří, co byly po ruce. Chyby jsem udělal hned tři. Měl jsem zkontrolovat, jak je na tom Baron, měl jsem ho naporcovat na kousky a rozhodně jsem se k němu neměl otáčet zády.
Chytl mě zezadu a mrštil mnou doprostřed haly. Ještě jsem klouzal po naleštěném mramoru, ale už jsem zvedal mířidla, abych svoje chyby napravil. Příliš pomalu, už stál u mě a kopnutím mi vyrazil P90 z ruky. Kdoví, co s nimi můj bratr dělá, ale poslední dobou ti revenanti nejsou co bývali - jsou nějací rychlejší a odolnější. Než jsem se nadál, kopl mě ještě jednou, tentokrát do spánku. Něco mi v hlavě ošklivě křuplo a před očima se mi roztančily hvězdičky. Měl jsem pocit, že letím. Aby ne, mrštil mnou ještě jednou, tentokrát o stěnu.
Mátožně jsem se postavil na nohy. Baron se široce usmíval a líným krokem se znovu blížil. Přišel čas dát tomu pošukovi sbohem. Tasil jsem z opasku meč, chytil ho obouruč a namířil hrotem na Barona.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit