42. Návrat

Když se vracíte domů, je cesta zpět vždycky kratší než cesta tam. V tomto případě navíc byl sestup po již známé stezce skutečně snazší a rychlejší, než výstup. Ale to, co Cybi hnalo, byla především touha po domově – pryč z této nezměrné horské prázdnoty, zpět k lidem. I kdyby ta cesta nebyla dobrá k ničemu jinému než k tomu, aby si uvědomila, že osamělost, kterou ještě před pár dny pociťovala, měla ke skutečné samotě skutečně daleko, měla by smysl.
Slunce pomalu klouzalo k obzoru a ona natahovala krok, jista si tím, že za příští zatáčkou se ji už otevře pohled na osinské údolí pod ní.
A měla pravdu.
Jenže pohled, který se jí naskytl, vůbec nepřipomínal to uspořádané vojenské ležení, které před necelými třemi dny opouštěla. Tábor vypadal, jako by se jím prohnal uragán. A byl téměř prázdný. Snad jen tři, čtyři lidé se pohybovali kolem ohniště.
Když sestoupila maličko níž, zdálo se, že si jí jeden z nich všiml. Ukázal jejím směrem, pak se otočil směrem k salaši a cosi zavolal. Po chvilce se otevřely dveře a z nich vyšel další muž. Cybi si zastínila oči, do kterých jí svítilo nízké odpolední slunce, a po chvíli si byla jistá, že je to Jorik. Stál před chatou, hleděl jejím směrem, ale nerozeběhl se k ní, ani nezvedl ruku na pozdrav. Jen tam stál, pravou ruku podivně přitisknutou k tělu a v očích prázdný, zmatený výraz člověka, kterému se právě přihodilo něco velice zlého, co stále ještě nedokázal pochopit.
Cybi se rozběhla ze svahu. Zdálo se, že její nově nabyté odhodlání bude muset projít první zkouškou.