40. Rozdělování

Doktor Lloyd se neochotně posadil na křeslo a vrhl znepokojený pohled na tác, kde ležely nástroje, z nichž některé připomínaly věci nalezené v mučírně. Doktor Jordan si ani nenavlékl rukavice. Energicky dosedl na pojízdnou stoličku a přisunul se přesně tak blízko, jak už ho Edward nikdy nechtěl mít. S koleny vraženými mezi jeho stehna, s hlavou těsně pod jeho bradou, ostrým světlem čelové lampy zaříznutým do zorniček a zrcadlovými kleštěmi v nose. Nervozitou zvlhlé dlaně tiskl k opěrkám a nedýchal. Zato Lee dýchal naprosto volně a byl cítit hořkou čokoládou a mletou kávou. A taky zvláštním exotickým ovocem, které horkým pulsem na jeho karotidách sládlo a které se Edwardovi nedařilo identifikovat.
„Dutina nosní a septum vypadají dobře, sliznice klidná, sekret čirý, vodovitý. Zavedu rinoskop.“
Edward se v pauze vydýchal.
„Nepředpokládám, že byste chtěl lidokain, ale pro jistotu se ptám… Mám ho aplikovat?“
„Ne.“
„Dobrá. Tak jdeme na to. Zakloňte hlavu a opřete se.“
Edward znovu zadržel dech a připravil se na nejhorší. Doktor Jordan mu začal do nosu soukat kabel s optikou. Jeho cestu sledoval na monitoru vedle sebe. Už po dvaceti vteřinách měl Edward slzy na krajíčku a snažil se z toho příšerného místa mentálně uniknout. Zavřel oči. Představoval si skalnatý útes nad mořem, jeho ostré výčnělky pod bosými chodidly, vůni slaného vzduchu a ryb a levandule a… Papája. To je to ovoce, kterým voní Lee Jordan. Kandovaná papája.
Otevřel oči dokořán a jejich pohledy o sebe na chvíli zavadily. Lee se pousmál.
„Sinus frontalis bez patologických změn, jizva se zhojila dobře. Drobný otok na spodní sliznici, zřejmě počínající rýma. Tak jo, já jsem spokojen,“ prohlásil Jordan a opatrně vytáhl sondu ven. „Co vy?“
„Těším se, až odsud vypadnu.“
„Byl jsem zlý?“
„Ne. Byl jste kromobyčejně laskavý.“
„Fajn. Tak to hlavně nikomu nevykládejte.“
„Spolehněte se. Vaši image obávaného sadisty ničit nebudu.“
„Šéfovi to ale říct můžete. Víte, mám to ve třetím patře moc rád a nechci tu zůstávat déle, než je nutné.“
„Vynesu vás před ním do nebes,“ přislíbil Edward, s úlevou vstal a přijal od Jordana pár papírových kapesníků na vysmrkání. „Hlavně už mě znovu nezvěte na kontrolu.“
„Přijdete ještě za rok,“ oznámil Lee nekompromisně. „Když bude všechno v pořádku, na další kontrolu už chodit nemusíte.“
„Vy víte, že nepřijdu ani za rok, Jordane.“
„Vím. Počítám s tím, že vás budu muset odchytit. Mimochodem,“ zastavil Edwarda, který už měl nakročeno na chodbu, „letos to bude 20 let, co jste mě odmítl přijmout na anesteziologickou praxi a místo mě si vybral Zabiniho. Vždycky jsem se vás chtěl zeptat, proč jste to udělal.“
„Protože jsem věděl, že se vám ve třetím patře bude líbit.“
„Chtěl jsem dělat anesteziologii.“
„Ne vždycky je správné to, co chceme.“
„Mohl jste mě to aspoň nechat zkusit. Nedal jste mi šanci.“
„Ušetřil jsem vás zklamání. A sebe jednoho nepříjemného a zbytečného rozhovoru.“
„Takhle to vidíte? Že bych nebyl úspěšný?“
„Nebyl. ARO není o dosahování kariérních úspěchů. Je to každodenní boj a frustrace. Místo, kde jste permanentně unavený a kde na vás dýchá smrt. Není to práce pro každého. A rozhodně to není práce pro člověka, který touží být výjimečný.“
Edward vyšel ven. Když za sebou zavíral dveře, zaslechl ještě Jordanovo tiché: „Vy výjimečný jste. Na fakultě jste pro nás byl superhrdina.“

James vešel do restaurace hotelu Four Seasons, jako by nebylo nic běžnějšího. Lily, která vstoupila hned za ním, se naopak cítila poněkud nepatřičně – v černých slim kalhotách a bílé košili, s koženou taškou přes rameno a vlasy nedbale svázanými gumičkou. Jestliže však číšník, který měl na starost usazování hostů, pociťoval ohledně jejího odění nějakou nelibost, nedal ji na sobě znát.
„Dobrý večer, doktore Pottere. Máte rezervaci?“
„Ne, Benjamine. Našlo by se pro nás nějaké místo?“
„Myslím, že ano. Pojďte se mnou.“
Zavedl je přes plac k rohovému stolečku osvětlenému mosaznou stojací lampou a počkal, až se usadí.
„Jako obvykle?“
„Ano.“
„A pro dámu?“
„Pro dámu sklenku bílého.“
„Sauvignon od barona Edmonda de Rothschild, ročník 2012?“
„To byl pro francouzský Sauvignon vydařený rok,“ pokýval James. „Sem s ním.“
Benjamin odspěchal k baru a cestou k nim vyslal kolegyni s jídelními lístky. Když v těch tenoučkých deskách Lily zalistovala, zjistila, že nemá chuť vůbec na nic z nabízených pokrmů, a litovala, že Jamese nepřemluvila k návštěvě čínského bistra.
„Vybrali jste něco k večeři?“ optala se servírka.
„Já si dám foie gras s brusinkovým želé a kachní roládu s cibulovou kroketou, glazovanou mrkví a omáčkou z demi-glace.“
„Můžete mi udělat steak?“ obrátila se na ni Lily nejistě, neboť obyčejný kus masa na lístku nedohledala.
„Samozřejmě. Jak byste si ho představovala?“
„Hovězí. Medium.“
„Mohu vám nabídnout fillet, striploin, rib-eye, rump steak nebo chuck-roll.“
„Je mi to jedno. Kus středně propečené krávy.“
„Dobrá. A dáte si k tomu salát nebo…?“
„Hranolky.“
„A předkrm nebudete?“
„Ne. Ale můžete ty steaky přinést dva.“
Servírka se na sekundu zarazila. Potom s profesionálním úsměvem odkráčela.
„Nepřestává mě udivovat jednoduchost tvého stravování. Já tě vezmu do michelinské restaurace a ty si objednáš steak a hranolky.“
„Jestli chceš s někým sdílet svou zálibu ve fine diningu, vezmi na večeři Edwarda. Bude v sedmém nebi. Můžete spolu vytříbeně konverzovat nad sklenkou archivního vína a talířem předražené kachní paštiky s brusinkovou marmeládou.“
James se rozpačitě zavrtěl a usrkl ze svého nealkoholického Bellini.
„Jsem rád, že jsem tu s tebou. Dlouho jsme neměli příležitost posedět. Chtěla jsi mluvit o něčem důležitém?“
„Jo. Jde o Harryho.“
„Aha.“
„Vím, že to s ním není lehké. A taky vím, jak tě štve, že pořád neví, co od života vlastně chce, a že pobíhá po špitále jak splašenej kůň, místo aby se soustředil na něco konkrétního. Myslela jsem, že ti na poradě přednese svůj návrh, ale neudělal to. A mě došlo, že se prostě bojí.“
„Bojí čeho?“
„Tvojí reakce. Toho, že se mu vysměješ a že jeho záměr nebudeš brát vážně.“
„O co jde?“
„Chce v nemocnici otevřít diagnostické oddělení a zaměstnat čtyři talentované lékaře. Hodně o tom projektu přemýšlel a je přesvědčený, že je to něco, v čem bude úspěšný a co ho bude naplňovat.“
„No to je sice pěkné, ale kde na to teď mám vzít peníze? Víš, kolik nás stála nová pohotovost, nové ARO, nová radiologie, patologie a laboratoře?“
„Do toho oddělení přece nemusí investovat nemocnice.“
„Jistě, ale sehnat sponzory je v současné době strašně těžké. Inflace roste, HDP klesá, mluví se o vystoupení z Evropské unie, nikdo teď nemá náladu rozdávat prachy.“
„Ty na tom ale ekonomicky špatně nejseš. Na kolika miliardách si sedíš? Fleamont před pěti lety zemřel. Jsi jediný člen rodiny s dispozičním právem.“
„Takhle jednoduché to není, Lily.“
„Ne, Jamesi, naopak, je to úplně primitivní. Nikdy jsem po tobě nic nechtěla. Když jsme se rozvedli, skončila jsem s holou prdelí, přestože jsem tě klidně mohla oškubat jako slepici a za všechny ty aférky, kterými jsi mě ponižoval, bych z toho ani nemusela mít špatné spaní. Ale nejsem píča a moc dobře si uvědomuju, z jakého prostředí pocházím a že než sis mě vzal, neměla jsem ani na pořádnou kabelku. Svého syna bys ale podpořit měl. Stejně jako podporuješ dcery, stejně jako podporuješ svoji ženu, golfový klub, automobilku a všechny ty drahé podniky, kam sypeš peníze z čirého rozmaru.“
„Abych řekl pravdu, tak nepředpokládám, že by se Celestina zachovala jako ty, až jí tenhle týden přistane v poště můj návrh na rozvod. Čekám, že bude požadovat tučnou apanáž.“
„Ty se zase rozvádíš?“ užasla Lily.
„Už tu píču nemůžu vystát,“ přiznal tvrdě James. „Posledních šest měsíců strávila na turné po Spojených státech, holky mi nechala na krku a když se konečně vrátila domů a já jí řekl, co všechno mi vadí, sbalila se a odjela bydlet k mamince do Bristolu.“
„A holky opět nechala u tebe.“
„Samozřejmě. Chodí tu přece do školy, mají tu kroužky a kamarádky.“
„No, asi by mi tě mělo být líto, ale není,“ prohlásila Lily nemilosrdně. „Jseš sobeckej chuj a máš, cos chtěl.“
James Potter se rozesmál a oba si vesele přiťukli.
„Fajn. Ten Harryho nápad se mi zamlouvá a rád ho podpořím.“
„Výborně.“
„Ale mám jednu podmínku. Přijde si o to říct sám. Jestli nemá odvahu za svůj projekt bojovat, pak si ty prachy nezaslouží.“

„Doktore Lloyde?“ zastavil ho cestou k východu recepční Justin a podával mu sluchátko. „Máte tu hovor.“
„Co prosím?“
„Nevím, nějakej chlap s váma chce mluvit.“
„Jaký chlap?“
„Nevím.“
„Tak snad se nějak představil, ne?“
Edward došel k recepci a otráveně si telefon převzal.
„Lloyd. Slyším.“
„Čekám na vás u bočního vchodu, před transfúzní stanicí. Blacka už jsem informoval. Přijďte sám.“
Muž na druhém konci zavěsil. Edward vrátil sluchátko Justinovi a zamířil krátkou spojovací chodbou na oddělení hematologie a transfúze, kterým prošel až k postrannímu východu z nemocnice, u nějž obvykle parkovala vozidla převážející biologický materiál, infekční odpad a zásoby do laboratoří. Nyní tam stálo jediné auto. Černé Audi A6. A před ním Percy Weasley ve svém dokonale padnoucím tmavém obleku. Držel otevřené dveře k zadním sedadlům.
„Nastupte si, prosím.“
Edward vyvrátil oči, nicméně udělal, oč byl požádán. Percy si vlezl k němu a zabouchl. Vůz se okamžitě rozjel.
„Na večeři mě asi neberete, že?“
„Ne. Máte hlad?“
„12 hodin jsem nejedl.“
„Malcolme, vezmi to přes McDrive,“ nařídil Percy šoférovi.
„To není nutné, Malcolme,“ zavrtěl hlavou Edward. „Neumírám hladem. Kam jedeme?“
„K nám.“
„A to znamená kam přesně?“
„To znamená, že nesmíte vědět kam přesně. Dovolíte?“ Percy z přihrádky vedle sebe vytáhl speciální brýle s nepropustnými skly a nasadil mu je na oči. „Za to dočasné nepohodlí se omlouvám, ale jistě se shodneme, že je to příjemnější než pytel přes hlavu nebo nedejbože injekce Propofolu.“
„To stoprocentně,“ souhlasil Edward. „Co jste řekl Siriusovi?“
„Že na něj doma čeká Michael Corner, který mu všechno vysvětlí.“
„A mně to vysvětlíte kdy?“
„Až budeme na místě.“

Do baru U jednorožce vstoupil Neville Longbottom a maličko rozpačitě se pozdravil se Susan a Denisou. Pak vrhl tázavý pohled na muže, který jim dělal společnost a se kterým se očividně náramně bavily.
„Ian Sinclair, těší mě,“ natáhl k němu Ian ruku a srdečně si s ním potřásl.
„Neville Longbottom. Vy jste Susanin právník?“
„Já jsem psychoterapeut. Ne Susanin,“ dodal pohotově, když si všiml jeho výrazu. „Potkal jsem tu dámy asi před hodinou. Vypadaly, že by uvítaly trochu duševní vzpruhy. Každopádně už vám nebudu překážet. Bylo mi velkou ctí, Susan a Deniso.“
Zvedl se ze židle, naznačil úklonu a odklidil se k barovému pultu, kde si od Carly nechal nalít další drink. Denisa ho brzy následovala a Susan s Nevillem dostali kýžený prostor pro dlouho očekávaný rozhovor.
„Jak bylo v tropech?“
„Skvěle.“
„Takhle ses nikdy neopálil.“
„Jo, vypadá to trochu nepřirozeně, co? Sedm lidí už se mě ptalo, kam chodím do solárka.“
„Luna tam zůstala?“
Neville přikývl. Chvíli bylo ticho. Z rádia hráli I want to break free. Susan ucucávala Manhattan.
„Co vlastně dělá?“
„Žije.“
„Zatímco ty ses vrátil jen přežívat?“
„Tak nějak.“
„Fajn. Takže jak si to teda představuješ?“
„Zrychlené řízení. Návrh už jsi mi poslala a já s ním souhlasím. Dům je můj, auto je tvoje, peníze ze spořicího účtu rozdělíme napůl.“
„V tom případě to zítra zanesu na soud a do týdne by mělo být rozhodnuto. Jo, tady máš klíče. Kytky moji péči snad přežily.“
„Vypadaly spokojeně,“ usmál se Neville. „Díky.“
„Rádo se stalo.“
„No, tak já už půjdu.“ Neville schoval klíče do kapsy a postavil se. „Jsem rád, že se to vyřídilo tak hladce. Popravdě jsem to nečekal.“
Ten okamžik se v Susan něco zlomilo. Letargii, která ji zahalila ve chvíli, kdy se dozvěděla o Nevillově nevěře a jeho rozhodnutí opustit dvanáct let trvající manželství, náhle vystřídal rudý závoj vzteku.
„A co jsi čekal? Že budu v slzách škemrat, ať si to rozmyslíš? Nebo že budu hystericky ječet, jakej jseš zkurvenej zmrd? K čemu by mi to asi bylo, hm? Jo, mrzí mě to. Jo, jsem zklamaná. A taky nasraná. Obětovala jsem ti 13 let svýho života. A co z toho teď mám? Nemám nic, Neville. Jsem opuštěná bezdětná ženská na prahu čtyřicítky, která může doufat ještě tak maximálně v to, že si s ní někdo občas vrzne.“
„Susan, já –“
„Sebral jsi mi 13 nejlepších let a připravil mě o možnost být matkou!“
„Do háje, já přece nemůžu za to, že jsi neplodná! Myslíš, že pro mě to nebylo těžký? Všechno jsem absolvoval s tebou, prošel jsem si vším, čím sis prošla ty, byli jsme v tom společně!“
„Ty jsi to vzdal! Mohli jsme dítě adoptovat, jenomže ty jsi z toho vycouval, protože tvoje pohodlí pro tebe bylo přednější!“
„Tohle není fér, Sus. Nezlob se, ale já k tobě byl upřímný. Nemůžu za to, že jsem dospěl do bodu, kdy už po dítěti netoužím. A mrzí mě, že ty se s tím nedokážeš smířit.“
„S tímhle se kurva smířit nedá!“ zařvala a hodila po něm sklenici.
Neville tři vteřiny mlčky stál naproti ní, s politou košilí a kalhotami, a pak prostě beze slova odešel. Susan se rozplakala.
„Je moc dobře, že jste to ze sebe dostala,“ prohlásil Ian, který se k ní vrátil a přistrčil jí nový drink. „Jestli ještě chcete mluvit, tak jsem tady a poslouchám.“
Denisa mezitím od Carly převzala mokrý hadr, smetáček a lopatku a uklidila z podlahy rozbité sklo. Pak si přisedla k Susan z druhé strany, objala ji kolem ramen a vtiskla jí na spánek konejšivý polibek.
„Nejsi sama. A Neville Longbottom není jediný mužský na světě. Nikdy nevíš, kdo čeká za dalším rohem.“

Auto zastavilo. Percy vystoupil, otevřel dveře Edwardovi a pomohl mu ven. Pak ho jemně uchopil v nadloktí a vedl ho poměrně dlouhou dobu po mírně hrbolaté betonové podlaze. Nastoupili do výtahu a jeli odhadem tři patra vzhůru. Výtah byl starý a hlučný a neozývalo se v něm žádné hlášení. Kráčeli dál. Tentokrát po hladké dlažbě.
Percy prudce zastavil, otevřel dveře a postrčil Edwarda dovnitř.
Když mu sundal brýle, ostré bílé světlo stropních zářivek zapůsobilo jako facka do obličeje. Edward rozmrkal slzy a rozhlédl se po místnosti.
Byla to obrovská tělocvična, která se příliš nelišila od jakékoli běžné školní tělocvičny, jen podlaha byla překrytá silnou vrstvou měkké EVA hmoty. Uprostřed stál nějaký cizí muž v černé teplákové soupravě. Hlavu měl pečlivě vyholenou, kolem tenkých úst ostře seříznutý bíbr a tvar jeho nosu jasně vypovídal o počtu utržených direktů.
„Bob,“ představil ho stručně Percy.
„Bob,“ zopakoval chlap, aniž by se pohnul z místa. „Těší mě.“
„Edward. Potěšení by zřejmě mělo být na mé straně, nicméně pořád nějak nechápu proč.“
„Nepodáte si ruce, chlapci?“ navrhl Percy. V hlase mu zazněl zvláštní, jakoby pobavený tón.
Bob nezareagoval. Edward k němu váhavě vykročil a natáhl pravou ruku. Než si vůbec stačil uvědomit, že se něco děje, ležel na zádech a díval se na Boba zezdola.
„Co – co to sakra – ?“
„Vstávej,“ poručil Bob a konečně Edwardovi podal ruku. „Dělal jsi někdy nějakej bojovej sport?“
„Ne.“
„Umění sebeobrany?“
„Ne. Já se konfliktům obvykle vyhýbám.“
„Některým se vyhnout nedá.“
Bob zaútočil bleskově, tentokrát však Edward dával pozor. Sevřel jeho zápěstí a zastavil tak ruku, která mířila na ohryzek. Pokus o podražení vyřešil úkrokem a kopanec mezi nohy překazil půlobratem. Bob ho volnou rukou seknul přes žebra. Bolest Edwardovi vystřelila až do kyčle a vyslala jasný impuls mozku, že je třeba zaplavit tělo adrenalinem a pustit se do odvety. Zaryl Bobovi palec mezi zápěstní šlachy, ochromil tak celou jeho paži a trhnutím ji otočil v ramenním kloubu tak, že muž zavrávoral a ustoupil.
„Tohle bylo dobrý,“ pokýval uznale hlavou Bob, zatímco si masíroval pochroumané rameno. „V boji nablízko je znalost anatomie velkou výhodou.“
„Jo,“ vydechl Edward, horou Tadasana si narovnal páteř a asánou bojovníka se zkoncentroval a uvolnil napětí v kyčli. „Klidně ti můžu vyhodit ještě pár dalších kloubů, jestli máš zájem.“
„Tak do toho, Ede. Ukaž se.“
Bob vytáhl z jutového pytle u stěny dřevěnou palici a vrhl se na něj. Edward udělal to nejjednodušší, co se nabízelo. Uhnul. Bob ale jeho strategii přečetl už dávno. Ani se nesnažil udeřit, věděl, že by se rozmáchl naprázdno. Zabrzdil vedle něj a z poloviční otočky znovu seknul do žeber. Edward padnul na kolena. Bob se zachechtal.
„Říkal tu někdo něco o vyhozených kloubech? Teď to spíš vypadá tak, že tě vezmu po hlavě a končíš, hochu!“
Edward k němu nevzhlédl. Tři vteřiny zíral do země, pak se pousmál a vrazil mu pěstí do čéšky, až Bob zakvičel a s podlomenou nohou odskákal do bezpečné vzdálenosti.
„Dobrá trefa,“ ocenil maličko nakřáplým hlasem a masíroval si pro změnu koleno. „Máš sílu. Vyšplháš na lano?“
„Tuhle fázi evoluce už má člověk za sebou.“
„Vyšplháš nebo ne?“
„Kdyby se podlaha proměnila v bazén s kyselinou, vyšplhal bych třeba po ocelovém drátu. Říká se tomu pud sebezáchovy.“
Bob se uchechtl a zničehonic po něm hodil palicí.
Edward ji zachytil ve vzduchu právě v momentě, kdy mu prosvištěla kolem ucha. Pak se postavil na nohy, klidně prošel kolem Boba a hodil ji zpátky do pytle.
„Potrpíš si na pořádek, Ede?“
„Rád vracím věci na jejich místo. Mimochodem, to rameno bude chtít aspoň týdenní klid, máš natažený nadhřebenový sval v rotátorové manžetě, konkrétně jeho úpon k pažní kosti. Proto se ti do hodu dostala nechtěná faleš. Můžu ti předepsat tizanidin. A diclofenac. Ten pomůže i na to koleno.“
„Tak co si o něm myslíš?“ zeptal se Boba Percy.
„Že mu tři lekce budou bohatě stačit. Když jsi mi řekl, že přivezeš osmapadesátiletýho chlapa, čekal jsem něco ve stylu Jeremyho Clarksona. Tenhle doktůrek je v prvotřídní kondici. Cvičíš jógu, že jo?“ obrátil se na Edwarda. „Je to vidět. Máš dobrou koncentraci a mrštnost ti fakt nechybí. Příště ti ukážu pár základních obranných technik a triky na odvedení pozornosti. Jo a ty léky mi předepisovat nemusíš, mám doma železnou zásobu.“
„Bezva. A vysvětlí mi už konečně někdo význam toho všeho?“
„Je na čase zabít Voldemorta.“
Percyho slova se v tělocvičně nesla ozvěnou jako zvon.

Sirius chvíli stál vprostřed obýváku, jako by zarostl do země. Potom automaticky sáhl do baru pro láhev whisky. Byla zaprášená a obalená pavučinami. Otevřel uzávěr, nalil a přiblížil sklenici k ústům. Pach alkoholu ho zaštípal v nose jako čpavek. Praštil sklenicí o barovou skříňku, několikrát přešel pokoj od stěny ke stěně, znovu sklenici uchopil, znovu k ní přičichl a znovu ji odložil. Když se k ní vrátil popáté, sebral ji, odnesl do kuchyně a vylil do dřezu.
„Tos nemusel, já bych to vypil,“ podotkl Mike, se založenýma rukama opřený o futra.
„Takže vy jste se rozhodli tý zrůdy zbavit a vybrali jste si k tomu Eda.“
„Je to jediná logická možnost, Siriusi.“
„Vážně? Já teda nevím jak tobě, ale mně nikdy nepřipadal jako typ nájemnýho zabijáka. Viděl jsi ho někdy s pistolí v ruce?“
„Jo. Sám jsem mu před třinácti lety jednu opatřil, jestli si vzpomínáš. A musím říct, že mě překvapilo, jak přesnou má mušku. Zasáhl cíl na padesát metrů.“
„Ale to byl strom, ne člověk!“
„Je fakt, že pohyblivej terč je náročnější.“
„Ty vole, nikdy zbraň doopravdy nepoužil! Má ke zbraním odpor!“
„Myslím, že si ho zbytečně idealizuješ. Každej je schopnej zmáčknout spoušť, když na to přijde. Viděl jsem střílet dvanáctiletý děti, osmdesátiletý báby i strachem počůranou ženskou, která ani nevěděla, jak se pistole drží, dokud na ni starej nešel s dranžírákem.“
Sirius zapnul rychlovarnou konvici, připravil si hrneček a vhodil do něj tři sáčky čaje.
„Netvrdím, že by nedokázal zabít v sebeobraně. Ale není to vrah, Mikeu.“
„Vrah je Riddle. A všichni si to moc dobře uvědomujeme. Včetně Eda.“
„Jako že vražda na tyranu není zločinem? Pořád je to vražda. Sprovodit ze světa člověka, kterej může jít před soud, zodpovídat se za svoje činy a přijmout trest, je akt násilí, ne spravedlnosti.“
„Říká ten, kdo zlámal krk McLaggenovi.“
„Jak tohle kurva můžeš srovnávat?! Bylo to nepřiměřený použití síly, zkrat, zatmění. Trpěl jsem výčitkama. A strávil jedenáct měsíců v teplákách na cele s chlapem, co smrděl jako slepičí trus, do prdele.“
„Edward je jedinej, s kým se kdy Voldemort setkal tváří v tvář. S ostatníma jedná zásadně přes prostředníka. Existuje velká šance, že ho k sobě pustí znovu, a my toho musíme využít. Pátrání po Bagmanovi uvízlo na mrtvým bodě, ta Macnairova kostra i disk, co Bellatrix schovala do přihrádky na poště, jsou důkazy, který nebyly zajištěný standardním způsobem a existuje riziko, že je obhajoba zpochybní. Úplně klidně se může stát, že Thomas Riddle odejde ze soudní síně jako Marvolo Voldemort, neprávem očerněnej kanadskej občan, kterýmu se naše úřady budou muset poníženě omluvit.“
Sirius vyždímal všechny tři sáčky, hodil je do dřezu a lokl si horkého čaje, který mu svou trpkostí málem sloupl jazyk.
„Kruci, zapomněl jsem na cukr. Jak to Edward může pít hořký? Vždyť je to jak žaludeční kapky.“
„Tenhle megacloumák tě jednou zabije, kámo, to ti povídám. Pukne ti srdce.“
„Srdce mi pukne, jestli přijdu o Eda. Jak to vlastně hodláte udělat?“

„Další setkání s Bobem proběhne ve čtvrtek v sedm večer,“ informoval ho Percy během zpáteční cesty k nemocnici.
„To mám jógu.“
„Já vím. Právě proto. Jelikož vás Voldemortovi lidé monitorují, je třeba udržet váš výcvik pod pokličkou. Půjdete po práci na jógu, ale namísto do zrcadlového sálu vejdete do dveří hned naproti. Máte tam rezervovaných 90 minut.“
„Mám se Sandře nějak omlouvat? To je moje instruktorka.“
„Není třeba. Už jsem s ní mluvil.“
„Vaše organizační schopnosti jsou dechberoucí.“
„Ano. Proto nepracuji v obchodě se zeleninou, ale ve službách Jejího Veličenstva. Až s vámi Bob skončí, ujmu se vás já. Dostanete zrychlený kurz střelby, orientace ve tmě a úniku.“
„Plán celé akce se mnou nejspíš proberete později?“
„Nechci vás zahlcovat informacemi.“
„Proč jste se rozhodl pro radikální řešení?“
„S tím návrhem přišel Corner.“
„Ale vy to organizujete. Proč?“
„Hm.“ Percy se na svém sedadle zavrtěl a vyhlédl bočním okýnkem na osvětlenou Tottenham Court Road. „Dospěl jsem k názoru, že to tak bude nejlepší. Pro všechny. Voldemortovy aktivity v oblasti nukleárního výzkumu, jeho tuzemské i zahraniční vazby, to všechno už máme zmapované. Až odstraníme pavouka, můžeme začít likvidovat síť. V ideálním případě se celá pavučina rozpadne sama.“
„Milujete ji?“ položil Edward troufalou otázku, když zastavili před transfúzní stanicí, na témže parkovacím místě, kde ho před dvěma hodinami naložili.
Percy k němu otočil hlavu. Tvářil se neproniknutelně.
„Lily Potterová je jediná žena, kvůli které jsem ochoten uvázat si kuchařskou zástěru.“
Edward se spokojeně usmál a vystoupil.
„Dobrou noc, Percy.“
„Dobrou, Ede. A odpočiňte si. Ve čtvrtek už vás Bob šetřit nebude.“