37. Záchranná síť

„Chci to zkusit. Prosím,“ děvčátko bylo neústupné.
„Na předení bude dost času v zimě.“
Hanka neuhnula pohledem. Po škole snesla kolovrátek z půdy a teď stála před Mamie, pléd plný rouna v ruce.
„Slíbilas, že mě to naučíš!“ Hlas se jí začínal lámat.
Žena se vzdala, i když jí bylo jasné, že tady nepomůže ani síť z nejpevnějších nití.
Napíchla smetanově bílý chuchvalec na trn a posadila se ke kolovrátku. Vytáhla pár vláken, naslinila si prsty, stočila vlnu do provázku a protáhla ji dírkou. Druhou rukou pomalu roztočila kolo, omotala a začala šlapat. Kolovrátek se rozklapal.
Hanka očarované zírala. Tohle kouzlo obdivovala odjakživa: z chumáče vznikala příze.
„Teď ty,“ Mamie vstala a pustila dívku na stoličku. „Ale musíš šlapat pomalinku, ať stihnu vytahovat!“
Nešlo to hladce, ale šlo to. Žena trpělivě namotávala přetržené nitě, protahovala je znova a znova skrz cívku a přitom tichounce prozpěvovala povědomou melodii.
Písnička Hanku vrátila zpátky. K pocitu beznaděje, když usínala s pláčem, ničemu nerozuměla a chtěla jenom svého králíčka.
Ženka.
Najednou si na to jméno vzpomněla.
Stará ramlice dávno umřela a její děti už nikdo nepojmenovával. Teď obživla. Zformovala se z jemných ovčích vláken. Hopkala kolem nich v kruhu, mávala ouškem, ocásek se jí legračně natřásal. Bylo jich víc. Z králičí maminky se oddělovali další a další ušáci, kruh se uzavřel. Byla v bezpečí. Dokud nespředou všechnu vlnu. Dokud kolovrátek nedozpívá.