36. Hebké rouno

„Můžete to vylít.“
Mamie vytáhla z kádě poslední těžkou hromadu mokrého rouna, pleskla ji do necek a narovnala bolavá záda.
Archie s Jackem se chopili okrajů a teplá mazlavá břečka z vody, sody a kapiček lanolínu se rozlila po dvoře.
Holčička si utřela mastné mokré ruce o zástěru a rychle uskočila stranou, aby ji nezmáchali ještě víc. Žena jen unaveně povzdychla.
„Raraši, mohli jste to odtáhnout aspoň o kousek dál.“
Jackie pokrčil rameny a pomohl bratrovi vyvěsit zbývající vypranou vlnu na bidla, aby vykapala.
Mamie se obrátila k Hance.
„Už jen usušit a pak to zvládneme samy.“
Dvojčata se po sobě podívala, ušklíbla se a pro jistotu zmizela trapem za stodolou.

Hromada suchého vřesu, zbytků trávy a bodláků už se nezvětšovala. Hanka probírala pečlivě vyčištěné, jemné obláčky vlny.
„Krásně voní,“ nabrala do dlaní měkké, vyčesané rouno a přiložila si ho k obličeji.
Mamie se usmála.
„Dobrá práce. Už ti to jde líp než mně.“
„Mám menší ruce,“ holčička upustila chumel do koše a roztáhla prsty.
„Pamatuješ, jak ses těch hromad bála? Myslelas, že jsou to mrtvé ovce.“
„To jsem ale byla malá!“
„Bylas statečná. Jen ses nejvíc bavila s králíky.“
„Protože mi rozuměli,“ zachichotala se Hanička. „Nebo mi to tak aspoň připadalo.“
„Budeš se muset znovu naučit česky.“
Dívka zmlkla.
„Válka jednou skončí. Tvoje rodina tě bude hledat. Určitě se jim po tobě moc stýská.“
Hanka pevně stiskla víčka. Nechtěla brečet. Ale bála se. Hodně.