35. Kačenka je spokojená aneb Nezvracela jsem

Je sobota a já vstávám nechutně brzo ráno, na sobotu, a to v osm. Protože v deset už chci být na Výstavišti, i když moje kategorie má start až od tří, určitě tam bude hromada zajímavých věcí a tak, a taky nějaký program a vůbec.
Samozřejmě kvůli nízké naléhavosti kategorie „a tak vůbec“ dorážím až tak nějak kolem jedenácté, ale o nic jsem nepřišla. Všude je plno dětiček a rodičů, vyzvedávám si startovní číslo a koukám, kde tu co je. No tak je tu nějaké občerstvení, pak kupa startovních materiálů, z nichž je většina i použitelných, možnost půjčit si pár raritních strojů k projetí, hele, mechanik, a pak takový ten stroj jak vám změří výšku, váhu, procento tělesného tuku a pravou ledvinu. Nebo levou ledvinu, už nevím.
Beru si Royu k mechanikům odborně zkontrolovat, koneckonců to nikdo po amatérském sestavení nedělal. Je trapně v pořádku, světla svítí, brzdy brzdí, stěrače stírají, dokonce mi pan mechanik trochu poladil umístění zadní brzdy, ale jinak dobrý.
Pak se jdu nechat odborně zkontrolovat sama. Je to prý dobré, akorát kdybych dvě kila tuku shodila a dvě kila svaloviny nabrala, tak by to bylo vysloveně perfektní.
No, to by určitě bylo, až někdo přijde na to, jak to zařídit, postavím se do fronty.
Pak se mezi veselým vyvoláváním moderátorů trochu nudím (proč jsem tu mezi dětičkama?), půjčuju si různě srandovní koloběžky a tak. Hm. Na delší výlety to skoro bude chtít rohy, simvás. Když si můžete měnit úchop, je to dost o něčem jiným.
Pak si párkrát projedu trať.
Na nějaké vážné závody jsem, ač chronicky soutěživá, rezignovala. Nemám na to stroj, kondici ani věk, proto jsem se rozhodla, že spíš trochu zatrollím. K čemu vylehčovat a hlídat každý gram. Blatníky si sundávat nebudu. A kačenku už teprv ne.
Dětičky se začínají ztrácet a borci začínají najíždět. Takže je čas na oběd, na nějž byla poukázka v materiálech.
No, oběd byl. Byl to takový oběd, při kterém v dobrém vzpomínáte na svou školní jídelnu, ať už byla jakákoliv, ale byl tam a byl „zadarmo“. Hurá. Tak jo.
Začínám se socializovat s menším, ale davem, zkusím si nějaké koloběžky zkušenějších kolegů, na kterých se opravdu jezdí. Friend má charakter. Yedoo Trexx jede jak ďas.
Ehm.
No jo, no.
Tatíček mě přišel částečně podpořit, částečně pohlídat věci (s batůžkem závodit nebudu a mobil s penězi šatně nesvěřím) a částečně fotit co mu mobil dá, zničiv si nedávno už asi osmý foťák.
Na startu dělí kategorii amatérů na ženy a muže. Jako žena jedu první, pět kilometrů, to dám!
Mám vůbec vysoké cíle: Nedojet poslední, celou dobu jet v zápřahu a nepozvracet se.
Startujeme a už vidím určité podcenění situace, že jsem se surově nenacpala na startu hned dopředu. Tam jsou vysportované slečny se závodními osmadvacítkami a pak jedna mladá dáma s Mastrem.
Jedu, dupu, co to dá, udržuju kontakt se špičkou, no krása. Dlažební kostky drrncají, ale jinak žádný problém. Jáma na mamuta je zasypaná, to budou archeologové rádi. První, druhá prudká zatáčka, rovinka, osmadvacítky mizí, mizí, mizí, ale prdlajs, je to Yedoo, to jsem si chtěla mazat na chleba, no zaber... taky je tam nějaká Kostka v tom, ne? A Morxes? A Kickbike? To je jedno, jen do toho.
Před koncem prvního kola dojíždím Mastra, což mě ani tak extra netěší, protože to je jen šestnáctka. A už se blíží cílová rovinka, rozšlapu to, komentátor chválí ukázkový „čapí krok“, však jsem si ho teoreticky studovala, holoubku.
Říkám mu „dup“.
Funguje tak, že po odrazu zvednete skrčenou nohu co nejvýš, koleno máte skoro v úrovni hrudi a prudce dupnete. Docílíte tím fakt slušné rychlosti, závodníci prý jezdí průměr 28 km/h.
Akorát je to trochu docela namáhavé.
Dup.
Na začátku druhého kola mě předjíždí buclatá slečna na Trexxu. Respekt, pomyslím si. Očividně nijak vysportovaná postava, a jak jí to jede, určitě skrývá svaly z oceli a plíce s objemem dobrých pěti litrů... a přitom se nezdá, že by nijak umírala, hele... dokonce má mnohem nižší odrazovou frekvenci než já, tady to jen tak šmrdolí...
Perkele, že by osmadvacítka fakt byla až takovej rozdíl?
Už to tak asi bude.
Sípavě dýchám a jedu si své dup-dup-dup bez odpočinku, bez povolení tempa. Krev mi buší ve spáncích, rvu to, přece musím ještě někoho předjet, no tak! Nebo aspoň dojet, ne? Kolo za kolem, už nevím jestli jedu třetí nebo osmnácté, což by bylo na pováženou neboť kola jsou čtyři.
Předjíždím o kolo paní s košíkem, ta vzala to trollení ještě o level výš.
Dojíždím, jak později zjistím, na krásném desátém místě ze čtrnácti.
Chlemtám vodu.
Jo, a nezvracela jsem.
Po nás jedou muži a potom je start profesionálů, tedy devět kol. Někteří soutěží v obou kategoriích.
Se zbytky už nesoutěžících podporujeme šmahem všechny. Bratrovražedné boje o umístění se vedou na špičce, tam už opravdu hraje roli každý gram a každý dup. Na konci startovního pole jedou s různou intenzitou se snažící „salámisti“ (tj. mají to „na salámu“), kteří se od mého přístupu liší prakticky jen délkou trasy.
Řekla bych, že jsou mi sympatičtější, ale nemůžu neobdivovat ten strašnej zápal, s kterým zuřivě dupou profíci vepředu.
Když dojedou, vyžmuntrám ještě jednu krátkou zkušební jízdu.
Na závoďáku.
Odvolávám, co jsem kdy říkala o Yedoo. Jede jak z pohádky, á-hop a jsem strašně daleko.
Jo, tak o tom to je.
A přitom budget závoďák v základu stojí kolik? Čtrnáct? Dvanáct? Doladění na tu pravou kondici a doplňky tak dalších osm, jasně, ale pro amatérského závodníka...
To ale já nikdy nebudu.
Když po rozloučení se spolukoloběžkáři a tatínkem mířím zvolna osvědčenou trasou přes Strossmayerák a Karlín na Palmovku, Roya mě hladce nese a kačenka se spokojeně usmívá. Pak ji vezmu do vagónu metra, a když se usadíme, pohladím ji.
Trexxe bych metrem nevezla.
Roya je tu pro mě.