32. Zabijačka

„Jako že jsem k ničemu?“ Erika se na babičku skoro utrhla.
„Holčičko, měj rozum! Prasečí mistr je až z Veselí, ale sousedi nám pomáhají každý rok. Tu výslužku potřebují. Nemůžeme je vynechat. A Vlaďku znali.“
„Může vařit kroupy. Krájet veku. Škvařit sádlo,“ Naďka se sestřenice zastala.
„Když si vezme šátek, zůstane uvnitř a nebude moc mluvit, nikdo si nevšimne.“
„Babi, prosím. Nevylezu z kuchyně, tam bude práce dost, a budu zticha. Potřebuju vidět lidi, aspoň oknem. Jinak už se z té samoty zblázním.“

Bílá dívčí ruka se klepala.
Rudá crčela do hrnce. Litry krve.
„Drž to ucho, propána! A koukej kam to teče!“
Křídově bledá Erika se přinutila otevřít oči.
„Půl hodiny ji míchám, tak ať se teď nesrazí!“ Naďka konečně otočila kýbl dnem nahoru. Poslední kapky dokapaly do obrovského kastrolu.
„Já jelita miluju!“
Erika se zapotácela. Pach krve se smísil se strachem. A oblaka páry nad sporákem se proměnila v postavy. Nehmotné a neurčité se potácely v zástupu, sunuly se pomalu jedna za druhou k otevřenému oknu a na dvorku se tiše rozplývaly.
Opřela se o stěnu, dlouhá dřevěná vařečka zůstala v hrnci.
„Mankote, vždyť se to připálí,“ Naďka upustila prázdný kbelík až břinkl o podlahu, čapla měchačku a energicky mísila hnědnoucí hmotu. Ohlédla se po sestřenici, ruka nad hrncem nepřestávala kroužit.
„No jo, městská holka. Počkej, já to udělám.“
Erika nevnímala. Do uší se vrátil kvikot podřezávaného čuníka a mísil se s halasem zpoza okna: „Polej ho pořádně! Ať nemáme chlupatý škvarky!“
Dveře se pootevřely. Tmavá čupřina, hubené tělo plandalo v příliš velkém kabátě. Zarachtal prázdnou konví.
„Potřebujeme ještě vařící vodu.“
Zvědavýma očima přejel scénu u plotny a zarazil se o Eriku.
„Co ty tady?“