32. Koloběžka je na zimu nejlepší aneb Maratony jsou fajn

Ano, koloběžka je na zimu nejlepší. A taky naopak, zima je nejlepší na koloběžku.
Jak už jsem nejednou zmiňovala, jsem vysocevýhřevný typ. Když se hýbu, je zima něco, co se děje někomu jinému.
Z neznámého důvodu lidi tvrdí, že sezóna skončila. Kola se zavírají do kočárkáren, následují výprodeje cyklistických potřeb (hň, hň, hň... co je to, ne, soupravu na opravu řetězu POŘÁD nepotřebuju, pitomá kontextová reklamo!)
Takže zima je to nejlepší období na ježdění a taky na nákupy, samozřejmě výhodné, protože jaké jiné.
Jako většina lidí jsem vlastně hrozně líná. To se projevuje tak, že mě nebaví někde dlouho čekat, nebo někam jít, pokud je okolí víceméně nudné.
Koloběžka tomu dobře odpomůže.
To vám třeba kamarád oznámí, že bude pořádat maraton Pána prstenů a jste zvaní, je to skoro dvanáct hodin rozšířené verze, takže vezmete nějaké pochutiny, pyžamo a připravíte se vyrazit, abyste si uvědomili, že zrovna tuhle dobu má výluku metro C mezi Florencí a Pražským povstáním, vy jste na Černém mostě a kamarád za Budějovickou. Jistě je vám známa existence takového konceptu, jako je náhradní autobusová doprava. Ale taky je pátek odpoledne, špička, náhradní autobusová doprava bude nechutně přeplněná, budete na ni čekat, pak se v ní tlačit asi s milionem lidí a ještě přestupovat víckrát, než byste chtěli.
Co s tím?
Vezmete koloběžku.
Malý batůžek, který se naštěstí pořád ještě nerozpadá, protože ho přestali vyrábět, pojme nějaké ty pochutiny, pyžamo, domácí legíny na pohodlné převlečení a rolákový svetr, protože se má ochlazovat a nevezmete si pití, a to ani termosku s čajem, protože to je jen pár kilometrů a na konci vás čeká napájecí bod a teplo. A taky se vám do batůžku už nevejde.
Na sebe navlečete osvědčené rychloschnoucí kalhoty, icebreakerový rolák, neprofoukavou vestu a, protože už je skoro tma, odrazovou bundu od Provizu.
Teď si uvědomuju, že jsem nepsala o své odrazové bundě od Provizu, no, k tomu se snad ještě dostaneme.
Na hlavu helmu, světla dopředu, dozadu, na nohy atakdál a jedeme.
Pěšky jdu na metro asi osm minut, na koloběžce jsem tam za tři, to je ta lenost, víme?
Metrem se svezu nejdřív na Můstek a pak přestupem na Náměstí Míru.
Jste si mysleli, že za Budějovickou budu šlapat sama, jo? Kdepak, já nejedu na projížďku, dneska používám koloběžku jen jako dopravní prostředek. Snažím se zminimalizovat případné kopce.
A opravdu, když vystupuji na Náměstí Míru, čeká mě nejdřív příjemný kopec směrem dolů.
Lehce poprchává a teplota je kolem nuly, ale mě to nevadí, mám výhřevnost a helmu. Chodníky občas obsahují stromy a volím spíš silnice, které zase obsahují velké dlažební kostky a drncají celkem dost, ale přežít se to dá. Sdrncám převážně zadními uličkami k Bělehradské, převedu stroj na druhou stranu a v houstnoucí tmě, automobilové dopravě a dešti se proplétám k Nuselskému mostu.
Na obou stranách Nuselského mostu je po chodníku značena cyklostezka a z nějakého důvodu to tam fakt dobře jede.
Jedu rychleji než auta, hahaha, to je ta páteční dopravní špička. Mít tak možnost pustit řidítka, mohla bych jim mávat!
V dešti se začínají objevovat sněhové vločky. Odfukuju mokrou kapičku, která se mi neustále objevuje na špičce nosu. Mokré ruce mi v silném větru začínají poněkud mrznout.
Perkele.
Konec mostu, najíždím na soustavu mostů pro pěší, které mě navedou na Pražského povstání. Původní plán sice byl došlapat až ke kamarádovi, ale proč v takovýchle podmínkách odmítat takové dobrodiní civilizace, jako je metro?
Když jezdí.
Zkrátím si cestu.
Prší stále víc a já oceňuju nepromokavost Provizové bundy. Tedy, v některých částech, ale třeba na ramenou jako když to najdete.
Na Pražského povstání se do metra valí davy z výlukových autobusů a já mezi nimi snáším koloběžku. Jsem v teple a v suchu a mé ruce začínají dělat tu nepěknou věc.
Hřejí, až to pálí.
Nevím proč mi to dělají. Když je venku zima a já se hýbu, tak mě po nějaké době začnou promrzlé ruce hřát. A to tak že hodně a je to děsně nepříjemné.
Bohužel jen jak se ustálí na nějakou rozumnou teplotu, vyplivne mě metro na Budějovicé a jsem v tom zas.
Teď už skoro jen sněží. Jedu po chodníku, protože v těchhle místech se rozhodně s auty přetlačovat nehodlám. Lidi nosí deštníky, které plní spíše funkci sněžníků, choulí se a vypadají zmrzle, ale já ne. To je fajn.
Na chodnících se sníh začíná usazovat.
Klouže.
A to není fajn.
Ke kamarádovi je to autobusem asi osm minut, jsem u něj za sedmnáct. Obtížně se orientuju, je to tahle ulice nebo tamta?
Nakonec správný dům lokalizuju, zazvoním a za tichého odkapávání čekám.
Maraton se vydařil.
No ale taky musím domů potom, žejo.

Je druhý den večer a neprší. Ba ani nesněží.
Přes noc však sněžilo úspěšně, sněhu jsou dobré tři centimetry, u Muzea určitě budou čtyři, kalamita a konec světa.
Mrzne.
Moji milí kamarádi projevují obavy, že cestou umrznu.
Já taky.
Původní plán byl sjet od kamaráda dolů k Vltavě a pak po cyklostezce na Palackého náměstí, na metro, domů. V případě chuti pokračovat koloběžkmo až na Palmovku, koneckonců proč ne?
Teď mám ale vážné obavy, že pokud hned po výjezdu místo šlapání a zahřátí těla zvolím sjezd, než se dostanu k Vltavě, umrznu.
Takže opačnou stranou; zpátky směrem Budějovická, zkratkou na Pankrác, Pražského povstání, Nuselský most a za ním dolů na Karlovo náměstí, to už budu zahřátá a sjezd přežiju.
„Umrzneš,“ prorokují mi, ale já nejsem máčenka. Ale nechám se zviklat.
Pod rychleschnoucími kalhotami si nechávám domácí legíny a navlékám i rolákový svetr. Kamarádka mi půjčuje rukavice na běžky.
Tak jo.
Vyrazím. Je sakra zima.
Ještě ani nejsem u Pankráce a už nadávám.
Rukavice jsou fajn, zvlášť na začátku byly zlaté. Ale jinak už se zase přehřívám. Proč jen, proč jsem nevěřila svým zkušenostem?
Chcípám.
Za Pankrácí jedu s kopce, aspoň nevyvíjím další tělesné teplo. od Pražského povstání je to ale po rovině a přes most do kopce.
Fuj.
No, na Nuselském mostě snad bude líp...
Je. Asi prvních padesát metrů.
Pak najedu na led. Nuselský most je prostě v těchhle podmínkách zledovatělý. Aspoň chodník.
Ale co dělat? Jedu nějakých 18 kilometrů v hodině, jestli to teď začnu otáčet, tak se na tom ledě zabiju.
Pokusím se udržet stopu.
Pokračuju přímo kupředu, odrážím se opatrně a jedu pomalu, co noha nohu mine. Paradoxně to docela jde, Těch pár chodců, co potkávám, vypadá mnohem nestabilněji než já.
Konečně je most za mnou. Přežila jsem a mám cennou zkušenost. To, že v návalu nadšení zabočím blbě a musím se vracet (ne, zledovatělé schody s koloběžkou v rukách scházet nehodlám) mě roztrpčí jen trochu. Doleva, doprava, doleva a rovně, celou dobu alespoň z mírného konce sjíždím na Karlák. Park přejedu za zvědavých pohledů místních venčičů psů, na úrovni tramvajové zastávky sestupuji a dál kolo vedu.
V metru potom znechuceně stahuju svetr a vyklepávám kapičky kondenzace z vnitřku Provizí bundy.
Ještě ty zimní výjezdy budu muset vychytat.