30 Pod hradbami

Průčelí restaurace pod vyšehradskými hradbami nenápadně splývalo s fasádami Vladislavovy ulice, vnitřek však Ladu příjemně překvapil. Zářil novotou a decentní vánoční výzdobou. Útulnost prostoru provoněného kávou a nějakým smaženým jídlem podtrhoval velký kamenný krb a stěny obložené knihovnami. Takovou kavárnu ještě neviděla.
V jednom koutě se právě usazovaly dvě starší dámy a tiše se domlouvaly s číšníkem. Jinak tu bylo touto dobou těsně po otevření prázdno.
V zákoutí mezi knihami a obrazem představujícím nějakou starou mapu galantně povstal čaroděj, který ji pozval, a mírně sklonil holou hlavu lemovanou věnečkem kratinkých šedých vlasů. Na veřejném místě odložil honosný sametový talár a zdobnou čapku ctihodného člena Velké rady. Měl na sobě šedý propínací svetr a úzkou kravatu pod límečkem proužkované košile. Připomínal gymnaziálního profesora ve výslužbě.
„Děkuji, že jste si udělala čas,“ pronesl Ignatius Semelka bez úsměvu, jakmile se posadili. Upravil si brýle na masitém žilkovaném nose a přistrčil Ladě jídelní lístek. „Poslužte si podle chuti.“
Lada se po vydatné Břetislavově snídani spokojila jen s kávou. Nedbalým gestem si zapálila, aby skryla netrpělivost.
„Nejprve račte přijmout svůj honorář.“ Předal jí obálku a než ji Lada schovala do kabelky, stačila ji nenápadně potěžkat v ruce. Jednání začínalo víc než dobře.
„Nyní bych přistoupil k té druhé věci.“ Vytáhl Ladinu zprávu, rozložil ji a zabodl prst ke jménu jednoho svého bratrance z druhého kolene, který zemřel před patnácti lety. „Tady. Chybí jméno matky.“
Lada přikývla: „Já vím. Matka neznámá, při nejlepší snaze se mi nepodařilo ji dohledat. Jednoznačný důkaz nemám, ale myslím, že nebyla z lidského rodu.“
Semelka se zamračil: „Toho jsem se obával. Mám pro vás tudíž nový úkol. Existují jisté důvody, proč nutně potřebuji tuto skutečnost potvrdit, a pokud se ukáže jako pravdivá, jeho matku je třeba najít.“
Zaskočená Lada si představila si samu sebe, jak se čvachtá v lesních bažinách a prodírá divokým trním, a otřásla se odporem.
„Nevím, jestli jsem na tohle ta pravá,“ přiznala váhavě. „Lesní bytosti nejsou můj obor. Snad bych to mohla zkusit, kdybyste do jara nenašel někoho lepšího…“
Semelka ji příkře přerušil: „Na jaře bude pozdě, celá záležitost velmi, opravdu velmi spěchá. Jsem si vědom obtížnosti pátrání a jsem proto připraven vaši námahu náležitě ocenit.“
Lada ztuhla. Dědek se snad zbláznil! Hledat vílu nebo jezinku teď v zimě? To přece není možné! Ne, ani za nic.
„Omlouvám se, ale za takových podmínek zakázku přijmout nemůžu. Děkuji za pozvání.“ Nedala mu prostor k dalšímu naléhání, vstala od poloprázdného šálku a bez ohlédnutí odešla.
V zádech cítila zlobný pohled.
Mrazil tak, že jí ledový vítr venku málem zahřál.
Na ulici už bylo docela živo, a tak rychlým krokem vyrazila k Vyšehradu, aby si v parku našla zákoutí na přemístění. Cestou přemítala, co se za nehoráznou žádostí může skrývat. Nakonec usoudila, že se Semelka chystá vstoupit do nějakého exkluzivního klubu, jehož členové si zakládají na nesmyslech jako prastaré rodinné kořeny nebo mocná exotická magie v krvi, a nechce zmeškat přijímací rituál. Konec konců, to je jeho problém. Ať si to zařídí, jak umí.
V zamyšlení prošla otevřenou bránou a než stačila zareagovat, vkročila přímo do husté, lepkavé a oslnivě třpytivé mlhy.