30. Bobřík hladu

„Dneska mi není nějak dobře“, řekla babička.
„Tak si jdi lehnout,“ pohladil ji dědeček.
„To nejde, kdo by vám uvařil?“
„Neboj se, já už to zvládnu. Jen si pěkně odpočiň.“
„Myslíš?“
„Nedělej si žádné starosti, lehni si a odpočiň si.“
Babička kupodivu poslechla.

„Co budeme dneska dělat, dědo, ptaly se děti.
„Tak, dneska se bude lovit bobřík hladu, to znamená, že celý den a noc nebudete nic jíst.“
„To zvládnu,“ řekl sebejistě Standa, který si na jídlo nepotrpěl.
„No, já to zkusím,“ přidala se Kája.
Děti si celý den na jídlo ani nevzpomněly.

Večer je děda volá: „Tak mládeži, domů. Vysprchovat a do postele.“
„Já mám hlad,“ pronese Standa, když vidí dědu u stolu jíst chleba s tlačenkou. „Taky bych něco snědl.“
„Nic takového,“ dneska se loví bobřík hladu.
„Ale ty si klidně jíš,“ řekne vyčítavě Stáňa.
„To ano, ale já už jsem bobříka hladu ulovil jako kluk,“ usmívá se spokojeně děda.