28. Vzhůru na palubu

S plnými žaludky se hned lépe šlo. Taky proto, že po chvíli přestalo pršet. Vraky aut už se na sebe nekupily v takřka jednolitém proudu, ale vytvářely spíše chuchvalce a celkově se cestovalo lépe a jednodušeji.
Tedy, cestovalo by se lépe a jednodušeji, kdyby nebylo dálničních přivaděčů. Čekáte odbočku na sever a musíte odbočit na jih, čekáte na východ, vede na západ, přelezete svodidla, takže jdete proti proudu aut, čekáte odbočku na severovýchod a ona vede na severovýchod, což vás tak zmate, že ji minete. Jste líní se vracet, tak seskočíte na silničku, která vede pod dálnicí v naději, že vás zavede zkratkou na správnou cestu, a ona vás tam skutečně zavede, ale správná cesta je najednou vysoko nad vašimi hlavami a vy se musíte škrábat do prudkého svahu plného ujíždějícího kamení a ostnatých jalovců.
Ještěže s sebou nenesli ty motorky.
Když už byli skoro na místě, dálnice se otočila a mířila úplně do pryč, vzdalujíc se jejich kýženému cíli. Zase někde špatně odbočili.
„Nenávidím mimoúrovňové křižovatky!“ vykřikl Sejček a nakopnul urvané kolo, které leželo na silnici.
Ta správná cesta byla nad nimi, bohužel tentokrát na mostě.
Bylo by hezké, kdyby věděli, kudy z toho ven. Bohužel, Sejček v panujícím chaosu betonové džungle ztratil ponětí o tom, kde jsou, a Vran se mapu nikdy číst nenaučil.
Po chvíli sakrování, zvláště ze Sejčkovy strany, který cítil navigační problémy jako své osobní selhání, a krátké poradě, se rozhodli radši postupovat kupředu. Jak řekl Vran, dřív nebo později k moři dorazit musí a pak už se najdou.
A opravdu, za necelou míli, když vyšplhali na nejvyšší patro další mimoúrovňové křižovatky, spatřili svůj cíl. A nebyli od něj ani nijak extrémně daleko. Červený most, o kterém nevěděli, že je ikonický, ale podle mapy Sejček zjistil, že je železniční. POblíž něho bylo přístaviště.
Když se k němu dostali, uvítal je pohled na hustě zakotvené lodě, převážně rekreační plachetnice. Mohli si vybrat, kterou by chtěli. Oni se však radši rozhlíželi po motoráčku.
U vnější strany přístaviště kotvilo celkem dost rybářských člunů, ale ty byly velké, bachraté a plné nezvyklého vybavení a provozního nepořádku. Naštěstí však taky objevili molo, u kterého kotvily motoráky pro turistické výpravy.
„Vezmem ten oranžovej!“ byl s výběrem rychle hotov Vran. „Umíš to řídit?“ zajímal se.
„To by nemělo být složitější než motorka,“ zamyslel se Sejček a vklouzl do člunu. Opravdu, ovládání vypadalo jednoduše – jen jedna páka a potom tyč vzadu, tedy asi kormidlo. Nejtěžší bylo zjistit, jak motor nastartovat.
Přijít na systém ovládání chodu motoru byla už hračka. Dopředu, dozadu a na volnoběh.
„Myslím, že můžeme. Odvaž nás,“ řekl Sejček.
Zanedlouho dopadly do člunu dva provazy. Poté do člunu dopadl i Vran.
„Fajn, tak kam že se chceš podívat?“
„Podle mapy má tady spousta ostrovů nějaké stavby. Prostě vezmeme jeden po druhém...“
„Tak jo.“
Sejček zlehka přidal plyn, otočil kormidelní pákou a narazil do mola.
Aha. Ta páka musí směřovat na opačnou stranu, než kam chce jet.
Otočil ji tedy správným směrem. Pomalu vypluli. Museli se opatrně vyhýbat chaoticky ukotveným lodím. Aspoň Sejček dostal práci s kormidlem trochu do ruky (i když občas zapomínal na to, že má kormidlo otáčet na opačnou stranu).
Brzy vybrblali z přístavu a po klidné hladině zamířili k prvnímu ostrovu, ve stínu železničního mostu. Kdyby věděli, jak vypadá válečná loď, všimli by si jisté podobnosti.
Ostrov měl molo, které bylo dobře vidět, a to bylo dobře. Přistáli bez problémů a vydali se na průzkum.
Ne že by tu bylo moc co zkoumat. Ostrov by zcela opuštěný, prost i jakýchkoliv pozůstatků předchozích obyvatel, nepočítáme-li občasné hromádky peří. Z velké části se sestával z pozůstatků opevnění, ale obsahoval i několik budov v relativně použitelném stavu. Celkově zajímavé místo, jistě dobré na obranu, ale ne tak úplně nejlepší pro respekt budící sídlo.
Jejich další cíl byl toho pravým opakem. Respekt budící šedá budova se hranatě tyčila nad bohatě zelenými pláněmi. Jen bylo zapotřebí ostrov pořádně obeplout. Skalnaté břehy vypadaly nebezpečně, ale tu se meyi nimi objevila pláž., tak opatrně zamířili k ní.
Když dno člunu začalo drhnout o písčité dno. Vran vyskočil ze člunu a přitáhl ho ještě o pořádný kus ke břeku.
Pak vyskočil i Sejček a spolu člun vynesli na pláž. Nehodlali riskovat, že by jim ho moře odneslo.
Pak se vydrápali na písčitý svah, kde je uvítala bujně zelená tráva rozdělená šedou silnicí a pohled na druhou stranu ostrova, v tomhle místě jen pár desítek yardů širokého, a dobře udržované molo.
Inu co.
„Jo, tady bych klidně zakempil,“ komentoval Vran kvalitu ostrova. „Hele na to. Věže, uzavřenej půdorys, nádvoří a kromě toho ještě hafo dalších domů. Tady by se dalo.“
„Jo. Skončil bych to tady, ale ještě máme čas. Těch zajímavých ostrovů je tu ještě víc, můžeme je obhlídnout a pak se na večer vrátit sem.“
„To mi přijde jako fajn nápad,“ odsouhlasil Vran. Co kdyby našli něco ještě lepšího?
Nedaleký ostrůvek jen obepluli. Po jejich předchozím objevu vypadal vysloveně nehostinně. Ano, očividně obsahoval opevnění a budovy, ty byly ale od pohledu přísně strohé a nevlídné. Obrátili se k jihu. Tenhle ostrov obsahoval dokonce docela dost stromů. Tak, a kde je přístaviště...
Přístaviště nebylo. Tři pláže, vhodné přistání na západní straně. Sejček obrátil loďku k jihu a povšimnul si zvláštních útvarů, vykukujících z vody. Při větším přiblížení zjistil, že se jedná o řadu kůlů, které spojují ostrov s pevninou.
No, nevím, jak vhodné by tohle bylo... ale teď opatrně.
Prokličkoval mezi kůly (přitom do jednoho málem vrazil, když zase hnul kormidelní pákou na tu špatnou stranu) a zamířil na východní stranu ostrova.
Ta vypadala vcelku nehostinně.
„Chceme přistávat?“ zeptal se.
„Za mě to není nutný,“ odpověděl Vran.
Dobře. Tak na východ.
Teď už nemusel být opatrný. Přidal plyn.
„Hezky to jede,“ pochvaloval si Vran.
„To tedy ano.“
Ostrov, na mapě tak blízko, zase tak blízko nebyl. Po půlhodině se už ale kvapem blížili.
„Jo, hezky to jede,“ konstatoval Vran. „A pořád rychleji. Ty přidáváš plyn?“
„Ne. Já myslím... já myslím, že je odliv.“
„Aha.“
Po chvíli.
„Odliv. To když jde voda pryč. To bysme asi měli bejt drobet vopatrný.“
„Neboj, budu.“
„Já vim.“
Sejček upravil úhel kormidla (nadvakrát) a natáhl krk. Možná už uvidí molo. Snad nebude muset ostrov zase obeplouvat.
Ticho.
„Ono to chcíplo.“
„Já jsem si všiml,“ začal Sejček freneticky mačkat startér. Nic se nedělo.
„Zdá se, že je to rozbitý.“
„Já jsem si všiml!“ řekl Sejček důrazně.
„Tak já budu ticho.“
Loďku unášel proud, bez nějakých dramatických efektů. Vran začal hledat, kde by co mohl odšroubovat, zatímco Sejček brejlil na těch několik málo ukazatelů, které mohl vidět. Hloubkoměr, hezký, kompas, ten je nám na nic...
„Ty, myslím, že už vim, co tomu je.“
„Nepovídej, je to rozbitý?“ Sejček už skoro propadal zoufalství.
„Ne,“ pozvedl Vran víčko od nádrže, „došla nám šťáva.“
Loďku dále unášel proud, nez nějakých dramatických efektů.
„No, hele, ještě by mohlo bejt hůř...“
„Jestli do toho začne pršet...“
„Ale houby. Vidíš teďka to molo? A vidíš tu pláž?“
„A vidíš, jak ten ostrov hladce mineme?“
„Vidím, a zas tak mi to nevadí. Ty neumíš plavat?“
„No...“ popadl konečně dech Sejček a trochu se mu ulevilo. „Ale přijdeme o loď. A jak se pak odtamtud dostaneme?“
„Počkáme, až skončí odliv a přeplavem na sever? To nemůže být o moc dál jak dvě majle, a to dáme, ne?“
„Jo, to dáme,“ řekl tiše Sejček
„Tak vidíš. Eště ale do vody nemusíme.. hele, podíváme se, jestli je tu něco užitečnýho a berem to s sebou.“
Zanedlouho se na písčité pláži téměř opuštěného ostrova vyplavily dvě postavy, vlekoucí mezi sebou menší balík sestávající se z několika záchranných vest, pár lan, baterek a roky prošlých ovesných sušenek. Konečně bezpečná půda pod nohama.
Sejček by si nikdy nemyslel, že pochmurná pevnost může působit tak nadějeplně.
Začalo pršet.