27. Bouře

Zprvu připomínaly drobounké krůpěje rosy.
Tlačily se z hlubin, prostupovaly skrze pletiva i tkáně, draly se jedna přes druhou, slabší praskaly, stoupaly vzhůru. Neslyšně a nezadržitelně.
Jemné bílé kapičky se shlukovaly. Vypadaly jako spousta bílých králíků. Oveček. Poníků. Zvětšovaly se. Nepřestávaly růst.
Hanku, která je od počátku zvědavě pozorovala, ovanul chlad. Nad obzorem se zablesklo. Otřásla se, vstala a přitáhla si vlněný pléd pevně kolem ramen. Její Ženka se mění. Přestávala jí rozumět.
Ze zvyku se otočila po Timovi, ale v dohledu nebyl. Vlastně už dlouho. Lítal kdesi s kamarády a na ni kašlal.

Bílé chuchvalce pozvolna proplouvaly nad pastvinou, tuhé trávy už se nedotýkaly. Nepásly se. Vzduch se zavlnil.
Nadechla se a vyrazila za nimi.
Všechny tajemné bytosti najednou vztyčily hlavy a pomalým, plynulým pohybem se postavily na zadní. Mlhavý zástup se bez hlesu sunul po blatech.
Hanka na vteřinu ztuhla, ale potom se rozeběhla. Tentokrát jí neutečou! Prodírala se vřesovištěm, spíš tušenými ovčími pěšinami. Déšť nevnímala. Nikdy předtím neměla tak silné nutkání je dohonit. Dotknout se jich.
Zpocená a udýchaná konečně zahnula na vyšlapanou stezku podél potoka. Vřes už ji netahal za sukni, nemusela uhýbat před drsnými balvany. Ještě zrychlila, zmáchané kožené botky kmitaly po udusané rašelině.
Mířili k řece. Už rozeznávala jednotlivé žulové desky.
Nedoběhla.
Mlčenlivý dav se převalil přes kamenný most. Jakmile se bytosti dotkly druhého břehu, jedna po druhé se bez hlesu rozplynula.
Hanka se vyčerpaně zhroutila na zem. Hlasitě oddechovala, ale mlha zvuky tlumí. Rachot hromu k ní nedolehl. Nepostřehla, že ticho zhoustlo a barvy zešedly.