24. Tušení

Denisa vešla prosklenými dveřmi do haly urgentního příjmu. Na zlomek vteřiny zaváhala. Pak zamířila k recepčnímu pultu, popřála dobré ráno Stelle, sebejistě hmátla po docházkové knize a zapsala se do kolonky hned pod jméno doktora Kruma.
„Moc ráda vás tu zase vidím, Deniso!“
„Já jsem ráda, že jste tu vydržela, Stello.“
„Nedovedu si představit, že bych odešla. Phoenix je můj druhej domov.“
„Bacily, zvratky, krev, exkrementy a neustálé stížnosti na nedostatečnou péči? Zcela upřímně vás chápu. Susan tu ještě není?“
„Má dneska zubaře, dorazí až v osm. Ale nechala tu instrukce.“
Stella jí podala papírek vytržený z poznámkového bloku. Denisa ho přelétla pohledem, poděkovala a zastrčila si ho do kapsy.
V šatně sester se za dobu její nepřítomnosti mnoho nezměnilo. Pořád tu byl starý dřevěný stůl a na něm váza s umělými květinami, maličký sprchový kout a šedivé plechové skříňky na číselný kód. I kdyby jí Susan nenapsala, která skříňka je teď její, pochopila by to z velké kartonové cedule s nápisem: Vítej zpátky!, podepsané a pomalované všemi sestrami, s nimiž se znala.
Odemkla dvířka sérií číslic, kterou vyčetla z papírku, a uvnitř našla vyžehlený sesterský úbor, na něm pověšený stetoskop a v náprsní kapse ID kartu s fotografií, kde už rozhodně nevypadala na šestnáct jako na té původní. V přihrádce na boty stály úplně nové bílé tenisky s vysokou pěnovou platformou a širokým jazykem. Byly k nerozeznání od těch, které tu kdysi nosívala. Měly fialové tkaničky ladící k pracovnímu mundúru a byly opatřeny cedulkou s ručně psaným vzkazem.
Neumíte si představit, jak těžké bylo sehnat je ve velikosti 36.
Podpis sice chyběl, to úhledné ostré písmo s výrazným pravostranným sklonem si ovšem za léta zdejší praxe pamatovala moc dobře. Rozmrkala slzy dojetí, převlékla se, přezula a zabouchla dvířka.
Instrukce od vrchní sestry Bonesové zněly jasně. Dnes má na starosti dohled nad úklidem, připravování vyšetřoven, doplňování materiálu, výdej léků a převozy pacientů. Jeden by si pomyslel, že ji čeká pohodová, vcelku nudná služba. Než vyšla ze šatny, pobaveně potřásla hlavou. Ne, takovou službu tu nikdy nezažije.

„Tak zpátky v práci!“ přivítala ho Stella s širokým úsměvem. „Jste se doma moc neohřál.“
Edward podepsal příchod, oplatil jí úsměv a vydal se na lékařský pokoj, kde si nasadil plášť a urychleně odtamtud zmizel, poněvadž okukování ze strany Diggoryho, Johnsonové a Bellové bylo nesnesitelné.
S Harrym se střetl už ve dveřích na ARO.
„Dobré ráno, Edwarde.“
„Dobré, Pottere.“
„Všechno v pořádku?“
„Jinak bych tu nebyl.“
„Fajn. Takže revize karet, dohled nad oddělením, předoperační přípravy.“
„To má být něco jako klidový režim?“ ušklíbl se Edward.
„Když myslíte,“ vrátil mu úšklebek Harry. „Ještě jste ty karty neviděl. Většinu mají na svědomí Smith a Baddock.“
„Už chápu. Jdu si uvařit čaj a najít šifrovací klíč k lékařským hieroglyfům.“
„Hodně štěstí. Kdybyste mě sháněl, jsem na pohotovosti.“
„Rozumím. Mimochodem – jak se…?“
„Dobře. Zvládáme. A vy?“
„V rámci možností dobře.“
Chvíli na sebe upřeně hleděli a přemýšleli, jestli tahle interakce zatím stačí nebo jestli už nastal čas pro –
„Skleničku po práci?“
„Proč ne. Ale ještě dobírám antibiotika. Co třeba –“
„Příští pátek? Napíšu nám nějaký rozumný konec.“
„Skvělé.“

Luna cestou do márnice nakoukla do Nevillovy kanceláře a vesele ho pozdravila. Na čele a na nose měl pořád ještě strupy. Když ji zaregistroval, protáhl rty do úsměvu tak rychle, že mu koutkem vytekla káva, kterou před chvílí usrkl.
„Bože, já jsem ale pitomec,“ pokáral se a utíral si plášť kapesníkem.
„Aspoň už to nejsou zvratky. Co tvoje hlava?“
„V pohodě. Jestli tu dneska nebude moc velký frmol, tak si možná ani nebudu muset brát brufen.“
„Je pondělí. Za dvě hodiny to nahoře bude připomínat zákopy, tady dole frontu na koblihu zdarma a večer budu přemýšlet, do kterého boxu nacpu dvě těla, aby se dal zavřít.“
„Víš, co na tobě miluju, Loony? Tvoji bezkonkurenční schopnost pronášet krutou pravdu s bohorovným klidem.“
„Jdu s bohorovným klidem oznámit panu Steelsovi, že mi doktor Krum nařídil provést pitvu. Snad se u ní nebude moc kroutit. Pá, Neville.“
Zamával jí a konečně se dal do práce. Dneska přicházely žádanky proklatě brzo. Vlaštovky marastu. Úsměv, který na jeho tvář vykouzlila Luna, pomalu stékal jako poleva z dortu. Do archivu nezajde dřív než během obědové pauzy. Sakra, zrovna mají v kantýně krůtí plátek s hráškovým pyré.

Sirius nahodil chirurgický oblek, naboso vklouzl do sálových tenisek, sundal si hodinky i řetízek s křížkem a vyrazil do umývárny. Dnes měl po dlouhé době ryze operační den. Napsal se na čtyři elektivní výkony a na všechny se těšil jako malý kluk.
„Tě pic,“ pozdravila Tonksová a postavila se k vedlejšímu umyvadlu. „Když jsem včera zjistila, že s tebou jdu na tři fušky, myslela jsem, že mám vlčí mlhu.“
„Stejskalo se mi po tobě a nenapadl mě lepší způsob, jak ti to dát najevo.“
„Ty jseš kecálista.“
„Jo, to je jediný, co z mojí špatný pověsti zbylo. Blbý kecy. Jak se má Remus? Dlouho jsem ho nepotkal u sebe na hajzlu.“
„Od tý doby, co k vám naposledy neplánovaně zašel a načapal vás s Edem na kuchyňským stole, má z návštěvy Grimmauldova náměstí trochu strach.“
„Tak mu vyřiď, že vedle vchodových dveří je takový zařízení – říká se mu zvonek.“
„On ho použil. Jenomže na něj nikdo nereagoval, tak vytáhl klíč.“
„Aha. Je možný, že už to zase zlobí. Budu muset zavolat servisáka.“
„Se neumíš povrtat v domovním zvonku?“
„Zásadně nešťourám do ničeho, co funguje na elektřinu. Nehrabu se ani ve svojí motorce, protože vím, že bych tam stoprocentně něco dokurvil. Když jsem před dvaceti rokama ze zoufalství opravoval kabel od lustru, dostal jsem takovou pecku, že se mi rozsvítila lebka zevnitř.“
„Protože jsi neshodil jistič, ty pako. Jestli chceš, přijdu ti ten zvonek opravit.“
„Tak jo. Můžete o víkendu zajít na večeři. Ty si zahraješ na elektrikáře, Edward uvaří a já se postarám o zábavu. Myslím, že osm z deseti bodů bysme dostat mohli.“
„Ale to jenom v případě, že bude čokoládovej dezert, víno bude mít správnou teplotu a při šmejdění na nás ze skříně nevypadne mrtvá sousedka.“
„Fajn. Řeknu Edwardovi, aby ji naházel do krbu, než dorazíte.“
„Ještě pořád vám chodí bušit na okno?“
„Když do toho bušíme moc hlasitě.“
„Rašple jedna závistivá.“
„Přesně. U ní doma už vržou jenom její kolena.“
Předloktím zavřeli vodu, horkým dezinfikovaným vzduchem se osušili a strčili dlaně do latexových rukavic, které jim držely nastavené sálové sestry. Potom si od nich nechali nasadit a zavázat jednorázové operatérské obleky, čepce a roušky.
„Tak hurá na trochu tý poctivý řezničiny.“
„Pan Rosenberg už se jistě nemůže dočkat, až bude o půl metru tenkýho střeva lehčí.“

„Promiňte, prosím vás,“ zastavila Denisu na chodbě starší žena v cukrově růžovém vlněném saku a oslnivě vypucovaných lakovaných lodičkách stejné barvy.
„Ano, madam?“
„Čekám tady už – škyt – dvě hodiny.“
„Ano, rozumím. Ale já jsem pomocná sestra. Nevím, co bych pro vás mohla udělat.“
„Na recepci mi – škyt – řekli, že musím počkat, až – škyt – odbaví naléhavější pacienty. Jenomže já –“
„Máte modrý lísteček,“ ukázala Denisa na papírek, který žena svírala v odulých prstech tak dlouho a silně, až bylo číslo téměř nečitelné. „To znamená nízkou prioritu. Co máte za potíže?“
„Úpornou škyt-škytavku. Už od včerejška. Zkusila jsem snad všechno. Nemůžu spát, jsem – škyt – úplně vyčerpaná.“
„Chápu, to musí být nepříjemné. Nicméně vám v tomhle asi nepomůžu.“
„A kdo mi tu – škyt – k čertu – pomůže?!“ zavřískala žena. „Všichni se tváříte – škyt – jako bych vůbec neexistovala! Ta nosatá naplavenina mě tady minule – škyt – nechala čekat od božího rána až do pozdního odpoledne! A ta – škyt – smějící se bestie na recepci – škyt – mě ani pořádně nevyslechla a poslala mě pro pořadové číslo! Ale počkejte – škyt! Já s vámi zatočím! Já si – škyt – zjednám pořádek!“
„Jak se jmenujete?“ zeptala se jí klidně Denisa.
„Dolores Jane Um-škyt! Umbridgeová! Mě NIKDO nebude přehlížet, rozumíte?!“
„Myslím, že byste měla začít zhluboka dýchat, paní Umbridgeová.“
„Přestaňte mě nabádat, abych se uklidnila! ŠKYT!“
„Neřekla jsem, abyste se uklidnila, ale abyste zhluboka dýchala. Jste totiž hypoxická.“
„Předbíhá mě tu kdejaká špína! Každého houmlesáka, každého feťáka – škyt – každou šlapku vyšetříte dřív než… než… Škyt! Proboha… Co to…? Škyt. Motá se mi hlava.“
Denisa pustila na zem krabici stříkaček, podepřela ji v pase a dovlekla k nejbližší lavici.
„Hannah, potřebuju kyslík!“

Edward dokončil revizi šestapadesáté karty pacienta, protáhl si ztuhlé zádové svaly a vyrazil do kuchyňky pro čtvrtý hrnek čaje.
Když tam na podlaze uviděl nehybně ležet vrchní Vaneovou, zařval směrem k sesterně, že potřebuje pomoc, spustil se na kolena vedle ní, mírným záklonem jí uvolnil dýchací cesty a přesvědčil se, že dýchá. I oteklým nosem vnímal pach acetonu, který jí stoupal z úst.
Ve futrech se objevily Padma Patilová a Merry Snydeová.
„Co se děje, doktore?“
„Bože, Romilda! Co se jí stalo?“
„Hypoglykemický šok. Přivezte nosítka. Převezeme ji na resuscitační, připojíme na monitor, odebereme krev a nasadíme kapačku s glukózou.“
Čaply na chodbě volné mobilní lůžko, pomohly ji přemístit na resuscitační sál a začaly kmitat jako nastřelené veverky.
„Tlak 60/40. Tachykardie 120. Puls slabý, nitkovitý.“
„Glykémie 2,1. Zavádím infúzní kanylu.“
„Vak s fýzákem a 40% glukózou průtokem 30 mililitrů za hodinu.“
„Lehká hypotermie. 35,2.“
„Přikrývka bude stačit. Zornice intaktní, reagují na světlo. Neurologické reflexy zachované. Reakce na bolest pozitivní. Naštěstí jde jen o sopor. Mozek je v pořádku.“
„To znamená, že v šoku nebyla dlouho, jinak by upadla do kómatu.“
„Ještěže si tam v jednom kuse chodíte vařit čaj. My se zrovna chystaly do kantýny.“
„Merry, naberte krev pro laboratoř. Chci kompletní obraz, endokrinologii a mineralogram. Pozorovaly jste u ní někdy nízkou hladinu cukru?“
„No, občas byla trochu podrážděná a nervózní a když spořádala bonboniéru nebo pytlík karamelek, byla zase v pohodě.“
„Spíš nám to přišlo jako obvyklá závislost na sladkém. ,Je mi mizerně – dám si kafe a dortík‘, znáte to, ne?“
„Ne. Ale něco jsem o tom četl a viděl pár dílů Sexu ve městě. Nechte ji připojenou na monitor a výsledky laborky chci do vlastních rukou.“
„Nebudete informovat primáře?“ podivila se Padma.
„Doktor Potter má svých starostí dost. Nebudeme ho zbytečně zatěžovat.“
„Jestli má Romilda diabetes, měl by o tom vědět.“
„Nelze než souhlasit. Nicméně – diagnóza ještě nebyla potvrzena, to zaprvé. A zadruhé – jestli má diabetes, je čistě její povinností informovat o této skutečnosti svého nadřízeného. Ani já, ani vy v tom nehrajete žádnou roli.“
Než z místnosti odešel, ještě se ohlédl přes rameno a jen si potvrdil, že je tam zanechává dočista omráčené.
„Důležitost lékařského tajemství vám jistě nemusím připomínat,“ dodal s úšklebkem.
Během přípravy čaje se v myšlenkách neustále zaobíral Romildiným chováním v poslední době, jejími pracovními výkony i rozhovory, které spolu občas vedli. Nemohl se zbavit zvláštního pocitu, že o jejím zdravotním stavu ve skutečnosti věděl ještě dřív, než ji našel zhroucenou na podlaze.
Opřel se zády o kuchyňskou linku, přitiskl ke rtům horký okraj hrnečku s Hvězdou smrti a opatrně usrkl silný, pět minut louhovaný Assam. Ústa mu sevřela zemitá hořkost, kterou tolik miloval pro její syrovost a opravdovost. Čaj nikdy nesladil. Ne snad proto, že by mu vadila sladká chuť, ale proto, že by tím neomluvitelně přebil jeho skutečnou podstatu.
„To ale musíte mít strašně hořký život…“
Málem se tím čajem utopil, když mu do vědomí náhle vtrhnul obraz Romildy Vaneové ve dveřích kuchyňky. Obraz, který musel být výplodem jeho fantazie, jelikož se nikdy neodehrál, a přece působil jako reálná vzpomínka.
„…stejně ten cukr koupím. Většina sester je na něm fyzicky závislá…“

Luna hodila použité nástroje do sterilizátoru a zapnula program. Vymyla nerezovou odkládací mísu, nalila do ní líh a odnesla ji zpět k pitevnímu stolu spolu s novou sadou pomůcek.
„Je mi líto, paní Petersonová, ale musíte ještě chvíli vydržet,“ adresovala zakrytému tělu a zamračila se na vlhkou, zvrásněnou kůži na svých dlaních.
Ze šuplíku psacího stolu vytáhla krém s vůní kiwi, který si koupila v obchodě se suvenýry v Adelaide a do kterého se zamilovala hned, jakmile zjistila, že perfektně pasuje k jejímu parfému s výrazným tónem maracuji. Zbožňovala způsob, jakým se obě vůně mísily a vytvářely kolem ní atmosféru tropické dovolené.
Posadila se a na malou chvíli dovolila mysli odcestovat do exotických dálek, po nichž toužila tím zoufaleji, čím více všedních záležitostí musela řešit.
V kapse pláště jí zavibroval telefon. Hlasitě si povzdechla a vrátila se do reality. Sháněla ji Denisa.
„Ahoj. Máš chuť zajít na oběd, nebo voláš proto, že se něco děje?“
„Máme tu úmrtí. Potřebujeme někoho, kdo převezme tělo.“
„Jasně. Počkám, až se hoši vrátí z kantýny a jednoho z nich tam pošlu. Ale to jsi mi mohla brnknout na pevnou.“
„Volala jsem ti na pevnou. Nefunguje. Linka je hluchá.“
„To je zvláštní. Řeknu údržbě, aby to zkontrolovala.“
„To by bylo fajn. Před půl hodinou přivezli šest účastníků pouliční rvačky. Jeden už to má za sebou, dva další jsou v kritickém stavu. Do toho jsme teď na ARO odeslali několik pacientů s těžkým infarktem.“
„Jinými slovy mohu očekávat zvýšený zájem o své pracoviště.“
„Lépe bych to nevyjádřila. Musím končit.“
Denisa bez rozloučení zavěsila. Luna ještě minutku seděla v kancelářském křesle a poslouchala rádio, které přes den obvykle nechávala potichu hrát v kuchyňce. Napadlo ji, že by si vlastně mohla objednat jídlo na rozvoz. Bicykle, bicykle… I want to ride my bicykle… Kurýři na kole byli roztomilí. Uhnaní, zpocení a přitom neustále usměvaví. Plní endorfinů.
Když začala zkoumat telefon na stole, dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Dedalus Diggle. Tentokrát bez pláště, v čistě civilním oděvu, který dokládal, čemu se v penzi věnuje. Z kalhot mu čouhal sáček s tvrdým pečivem, pravý rukáv saka měl ušpiněný od křídy a v náprsní kapse se boulila placatka.
„Profesore! Jaké překvapení!“
„Jste překvapená? Vždyť jste mě žádala o konzultaci.“
Oba na sebe zmateně zahlíželi.
„Konzultaci říkáte?“
„Vy jste mi nepsala, abych se přes oběd zastavil, že máte neobvyklý nález v mozkové tkáni?“
„Ne.“
Vytáhl svou starou Nokii, aby se ujistil, že jeho fotografická paměť neselhává.
„Zpráva mi dorazila včera odpoledne v 15:04. Je sice z neznámého čísla, ale podepsaná vaším jménem.“
„Rozumím,“ přikývla Luna, tři vteřiny zamyšleně hleděla přes jeho rameno a pak vyhrkla: „V tom případě bude nejlepší, když odsud zmizíme. Fofrem.“
Bicykle… race!

„Už mám hlad jako vlk,“ postěžovala si Tonksová během splenektomie.
„Až tohohle frajera dokončíme, zvu tě na burger.“
„Fajn. To si nechám líbit.“
„Ty vole, slezina jak basketbalovej míč. To mi řekni, jak s tím ten chlap mohl půl roku jezdit na kole… Svorky… Polly, udělejte mi fotku. Tohle si založíme do alba.“
Sirius zasvorkoval arteria linealis, vyndal ruce z břišní dutiny a o krok ustoupil, aby sestra mohla pořídit dokumentační snímky. Když se chystal vrátit k práci, ucítil, jak se pod ním zachvěla podlaha a celým tělem mu projela vibrační vlna. Připomnělo mu to otřes následující po výbuchu. Žádnou ránu však neslyšel.
„Co to sakra bylo?“ divila se Tonksová a třeštila na něj oči.
Obě sálové sestry ztuhly. Doktor Baddock vypadal, jako by ho někdo k anesteziologické stoličce přikoval.
„Zemětřesení?“ nadhodil.
„V Londýně? To sotva,“ odfrkl Sirius.
„Myslím, že něco bouchlo,“ řekla Penny a Polly jí vyděšeně přizvukovala.
„Jasně, pokud jsme zrovna neprožili hromadnou halucinaci, tak někde něco bouchlo. Zřejmě tlaková láhev nebo tak něco. Ale vzhledem k tomu, že nás to neroztrhalo na kusy, tak můžeme pokračovat,“ uzavřel to Sirius. „Skalpel desítku.“
Penny mu podala nástroj do nastavené dlaně. V momentě, kdy řízl do bráničního závěsu, dolehl k nim zvuk poplašné sirény. Napětí mezi přítomnými rapidně vzrostlo. Polly odložila foťák a očima kmitala ke dveřím. Penny se nad chirurgickým sítem třásly ruce. Doktor Baddock vstal. (Což zásadně nedělal, dokud nešlo o přímé ohrožení života.)
„Někdo by měl jít zjistit, co se děje.“
„Jo, ale vy to nebudete,“ usadil ho Sirius. „Polly, běžte.“
Sestra odtamtud vypálila tak rychle, že jí na dlažbě zahvízdaly podrážky.
„Tonksová, začni to preparovat kaudálně… Penny, vysušte mi to tady.“
„Nevím, jestli jsme tu paniku nepřenesli na pacienta,“ začal doktor Baddock. „Tep 140. Tlak 70/50. Je v polovině první dávky sufentanilu.“
„Trošku víc to teče,“ objasnil Sirius. „Naperte do něj plazmu a erymasu, za chvíli se srovná.“
„Prý se propadl suterén!“ oznámila jim bez dechu Polly, která právě přiběhla zpátky a stála těsně za prahem umývárny, aby nekontaminovala operační prostor. „Někde tam došlo k výbuchu, říkají, že nejspíš kotelna nebo sklad lahví. Zuří tam požár! Dole už zahájili evakuaci!“
„Díky za info,“ pronesl suše Sirius a pokračoval ve vyndávání sleziny. „Oceníme, když se umejete a půjdete nám zase helfnout.“
„Vy nebudete přerušovat zákrok? Doktorka McKinnonová a doktor Podmore pacienty zavírají a připravují se na nouzový plán.“
„McKinnonová ať si třeba vyleze na baobab. Já tu mám hemodynamicky nestabilního pacoše s napůl odebranou slezinou!“
„Ze suterénu je to sem dost daleko,“ poznamenala Tonksová nevzrušeným tónem. „Za půl hoďky končíme.“
„Ale –“ otevřela pusu Polly a překvapivě to byl doktor Baddock, který ji donutil sklapnout.
„Jestli chcete pomoct, jděte se umýt. Jestli ne, vypadněte!“
Sirius mu věnoval přes plentu oddělující pacientovu hlavu krátký pohled.
„Respekt,“ broukl uznale.

„Doktorko Potterová, příjem zavřenej, modrý a zelený jsme odeslali po vlastní ose do jiných nemocnic, žlutý a oranžový jsme přemístili na parkoviště, kde čekají na transport do Chelsea. Dispečink nám posílá čtyři posádky záchranářů. Personál už je na shromaždišti. Susan ještě prochází zbytek přízemí a Krum směruje lidi z horních pater ven z budovy. Jinak jste poslední, kdo tu zůstal. Hasiči dorazili před minutou. Asi vás odsud brzo vyženou.“
„Díky, Stello,“ zabručela Lily a znovu zaměřila pozornost na krvácející ránu v břiše sotva patnáctiletého kluka.
„Co ARO?“ chtěl vědět Harry, který mladíkovi zaváděl tracheální rourku.
„Edward už je s pacientama v protipožárním krytu.“
„Výtečně. Díky.“
„Potřebujete pomoc?“
„Ne, běžte se postarat o ty transporty,“ mávla doktorka Potterová rukou ke dveřím. „My to zvládneme.“
Stella kývla, nicméně k odchodu se neměla.
„Dole touhle dobou moc lidí asi nebylo, ale… Před dvaceti minutama jsem poslala na rentgen učitelku s osmiletým klukem. Spadl při těláku ze žebřin a zlomil si ruku… Neměli bysme bejt venku. Až odtamtud vytáhnou raněný, měli bysme jim pomoct.“
„Do prdele, potřebuje na sál!“ zařvala Lily, sebrala z tácu skalpel a zvětšila otvor v břiše, aby pořádně viděla, odkud pacient krvácí. „Stello, jste tu ještě?“ ohlédla se za sebe. „Vytočte mi třetí patro a zjistěte, jak na tom jsou. Ať nám sem někoho pošlou!“
„Tlak jde rychle dolů,“ zahlásil Harry. „Podávám 0- v nárazu.“
„Hergot, portální žíla!“
„Posílají Moodyho.“
„Musíte okamžitě ven!“
Velitel hasičského zásahu rozrazil dveře a držel je otevřené, jako by si snad myslel, že odejdou a nechají pacienta vesele vykrvácet.
„Opakuju vám, že tu nemůžete zůstat!“
„Jestli nemáte atestaci z chirurgie, tak se seberte a běžte do řiti!“ opáčila doktorka Potterová. „Stello, pojďte mi odsávat. Fungují tam nahoře normálně?“
„Čekají na doporučení hasičů a připravujou lůžkovou část na případnej přesun.“
„Tak poslouchejte!“ zařval velitel hasičů a položil Lily ruku na rameno.
„Ne, vy poslouchejte!“ okřikla ho nazpátek. „Nemáte tady co pohledávat! Navíc tak blízko otevřené břišní dutiny. Vysmrádněte odtud, nebo se neznám!“
„Někde pod tím propadlým podlažím hoří a zezdola se valí dost odpornej kouř. Moji chlapi už se k tomu nepřibližujou bez obličejovejch masek. Podle plánu budovy je v mínus dvojce kotelna, sklepy plný chemikálií a sklad tlakovejch lahví. V mínus jedničce by měla bejt radiologie a patologie, tam taky budou fajn materiály na podpal, co říkáte?“
Lily nic neříkala, poněvadž finišovala opravu vrátnicové žíly.
„Doktorko, já chápu, že tomu klukovi chcete zachránit život, ale než se k tomu ohnisku dostaneme, bude to trvat. Mezitím se to tady zaplní jedovatejma zplodinama. Přemístěte se s pacientem ven a tam můžete klidně pokračovat.“
„Zatracený Potterové!“ zahartusil Alastor Moody, načež se rozkašlal a během brchlání si nasazoval ústenku. „U výtahů mlha, jako když Gandalf rozbafá dýmku, všude mrtvo jak po výbuchu a nějaký kašpaři tu chtěj operovat!“
„Bodná rána do břicha, čepel prošla játry a poškodila vena portae. Krvácí do peritonea.“
„Vidím. Líp už se trefit nemohli. Dobrý. Tak ho odpojte, popadněte síto a jedem ven.“
„Potřebuje UPV a monitoraci,“ namítl Harry. „Je nestabilní. Co nevidět může začít fibrilovat.“
„Záchranáři venku mají přenosnej monitor i defibrilátor. Prodejchávat ho můžete AMBU-vakem. Dost keců, jedem!“
Sám pacientovi serval z hrudníku snímače srdeční aktivity a odpojil dýchací přístroj. Ostatní se okamžitě podřídili. Harry nasadil na tracheální tubus dýchací vak a v pravidelných intervalech ho stlačoval, Stella popadla infúzní stojan s krystaloidy a krevními konzervami a Lily vzala do rukou tác s nástroji. Alastor se pořádně opřel do lůžka, vytlačil ho z vyšetřovny a rozjel se k východu.
„Mazec,“ prohodila Stella, když zpětným pohledem zaregistrovala oblaka hustého černého dýmu, který už zcela zaplnil halu u výtahů, jako peřeje řeky proudil po chodbě, olizoval strop a štípal v nose.
„Mám dojem, že ten pravý mazec teprve začne,“ odtušil Harry při pohledu dopředu, na parkoviště sanitek, které připomínalo Trafalgar Square během protivládní demonstrace.
Všude se mačkali lidé, mezi nimi blikala vozidla záchranných složek, metropolitní strážníci zajišťovali volný průjezd sanitkám. Vzduch byl horký a prosycený pachem spálené gumy a roztaveného plastu.