pondělí, 8. dubna 2019
Docela nedávno jsem uvažovala, co se asi posere, aby vesmír zůstal v rovnováze. Člověk přece nemůže vydržet ve stavu závratného štěstí navěky. Musí zákonitě prožívat i sračky, jako každý slušný obyvatel téhle planety a obyčejný smrtelník.
Měli jsme nehodu. Konkrétně autonehodu.
Ano, dovolili jsme si jet do práce autem.
Protože jsme oba měli končit v osm večer a protože další tři dny máme volno, Dean se rozhodl, že naložíme věci do auta a z nemocnice pojedeme rovnou do penzionu v Bathu, kde pro nás zařídil wellness pobyt. Říkal, že si zasloužíme trochu lenošení a rozmazlování a já neprotestovala, poněvadž s ním tenhle názor naprosto sdílím. Ještě před půl rokem by mě z představy, jak se někde promenuju v plavkách a froté županu klepla pepka, ale momentálně mi vyhlídka na vířivku a kvalitní masáž připadala jako něco hříšně neodolatelného. Plus všechny ty nové druhy sexu, co bych mohla vyzkoušet. („Bacha na saunu,“ poznamenal doktor Black, když mě včera zaslechl mluvit s Helgou. Jeho otce prý v sauně namísto masivní ejakulace postihl masivní infarkt, když si to na stojáka rozdával s dvacetiletou milenkou.)
Zpátky k té bouračce. Ty vole, to byla šlupka. Já myslela, že je po mně. Projížděli jsme křižovatkou asi kilometr od špitálu, když do nás zboku narazilo auto, roztočilo nás jako káču a odhodilo několik desítek metrů stranou, kde nás zastavila pouliční lampa. Všechny airbagy zafungovaly. Na několik desítek minut jsem úplně ohluchla a ještě teď mi trochu hučí v uších. Ale vědomí jsem neztratila.
První, co jsem kontrolovala, byl Dean. Trochu jsem se vyděsila, když jsem na splasklém airbagu uviděla rozmazanou krev, ale ukázalo se, že mu jen sluneční brýle při nárazu způsobily tržnou ránu na nose.
„Jseš celej?“ řvala jsem na něj a vůbec přitom neslyšela svůj hlas, ani jeho odpověď.
Pak už někdo otevíral moje i jeho dveře a tahal nás ven.
Otvorem u Deana jsem zahlédla Denisu Creeveyovou. Vcelku iracionálně se mi ulevilo a napadlo mě, že ta ženská prostě musí být anděl, protože se vždycky objeví, když je vám nejhůř a potřebujete pomoc. Později mi vysvětlila, že taky jela do práce a celou dobu byla tři auta za námi.
Když jsem odpoledne sledovala na internetu video z městské kamery, musím říct, že to vypadalo ještě hrozivěji, než jak jsem to prožívala v daný moment. Chlap v kradeném lambu, co si před jízdou šlehnul pervitin a projel na červenou, to naštěstí napálil do zadního sloupku. Kdyby náraz mířil na komoru, už bych tu nejspíš nebyla.
Na pár minut, než přijela sanitka, mě posadili na obrubník, přehodili mi přes ramena deku a kladli otázky. Neslyšela jsem je. Zkoušela jsem jim odezírat ze rtů, ale moc mi to nešlo. Hlavně jsem se nedokázala soustředit, protože Deana neposadili, ale položili a zabalili do termofolie, což budilo dojem, že je na tom mnohem hůř než já. Chtěla jsem se zvednout a jít za ním, jenomže mi v tom zabránily něčí ruce, které mě tlačily zpátky. Křičela jsem na Denisu, aby mi řekla, co se děje. Viděla jsem, jak u něj klečí a něco dělá. Pak se po mně ohlédla, zvedla se, došla ke mně a spíš pohledem a stiskem dlaně než slovy mě ujistila, že bude v pořádku.
Pak nás oba sanitkou odvezli do St. Phoenix.
Na příjmu pokračovala Denisa spolu s doktorem Krumem na první sál, zatímco mě odvezli na trojku a vyšetřoval mě doktor Lloyd, který po noční službě vypadal, že ho nějaké auto přinejmenším přejelo.
Mám naražená žebra, pohmožděnou klíční kost, natažené krční svaly a něco tvrdého mě udeřilo ze strany do tváře, takže nepříjemně otekla. CT ale neprokázalo žádnou frakturu, ani mozkové poranění. Po prohlídce a vyhodnocení snímků mi konečně dovolili slézt z lůžka a jít za Deanem. Léky na bolest jsem odmítla. Sestra Petrenková mi ještě nasadila límec, abych zbytečně nezatěžovala krk.
Dean byl při vědomí a komunikoval. Když mě zaregistroval, usmál se. Z koutku oka se mu spustila slza. Rukou, ve které neměl kanylu, mě pevně stiskl. Pořád opakoval, že ho to strašně mrzí, a děkoval Bohu, že jsem naživu.
Doktor Krum na základě krevního obrazu provedl sono a objevil natržení sleziny. Vytočili chirurgii a zařídili převoz na jejich JIPku. Když slyšel, o koho jde, přišel dolů sám pan primář. Podle jeho názoru to půjde vyřešit neinvazivně, podáním koagulantů. Pokud se do čtyřiadvaceti hodin rána spontánně nezavře, prý si do něj klidně řízne, ale teď dá radši přednost hrnku kafe a pořádné snídani. Slíbil doktoru Lloydovi, že ho po noční vezme do bistra na lívance.
„Vy jste v cajku?“ zeptal se mě cestou ke služebnímu výtahu.
Přikývla jsem, celou dobu Deana držela za ruku a snažila se působit optimisticky.
„Musíš se na to dívat pozitivně,“ řekla jsem pak Deanovi kolem poledne, kdy mu sestřička přivezla porci neidentifikovatelné hrudkovité hmoty v plastikovém talířku a kelímek s vanilkovým pudinkem. „Za prachy od pojišťovny si konečně můžeš koupit nové auto.“
A tak jsme velkou část odpoledne strávili prohlížením nabídek autobazarů.
To, že si vybral úplně to samé stříbrné Volvo, o ledasčem vypovídá…
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit