21. Procitnutí

Sirius po odchodu ze sálu zamířil do šaten, stáhl ze sebe špinavý a propocený chirurgický oblek a zalezl do sprchy, kde půl hodiny stál pod proudem teplé vody, dokud Frank Longbottom nerozhrnul závěs.
„Honíš si ho nebo chrápeš?“
„Na to první jsem moc unavenej a na to druhý moc rozrušenej. Relaxuju. Co chceš, Frankie?“
„Shání tě Lily. Už zjistila, co se stalo.“
„Jakou má náladu?“
„Hmm…“ Frank se zamyslel. „Víš, jak Shreck s Oslíkem dorazili do věže, aby zachránili princeznu Fionu?“
„Kouří se jí z nozder?“
„Mhm. Stella říkala, že se málem spustily požární čidla.“
Sirius si vzdychnul, přejel dlaní po vousaté tváři, vypnul sprchu a vylezl. Utřel se až u svojí skříňky, což znamenalo, že celou cestu za sebou nechával mokrou podlahu a jako vždy mu to bylo úplně jedno. Nastříkal na sebe deodorant, oblékl si věci, ve kterých sem před pár hodinami přijel, prsty pročísl zcuchané vlasy a vyrazil do Lilyiny kanceláře.
Cestou po schodech nahmatal v kapse džínů Edwardův telefon a nabíječku. Než se to všechno dole na pohotovosti zvrtlo, měl v úmyslu ho nabít.
Do dveří ťukl jen jednou, načež vstoupil a našel Lily za úředním stolem, s hlavou opřenou o zkřížené paže a zírající do prázdna. Vůbec nevypadala naštvaně.
„Prej se po mně sháníš.“
„Jo. Jak mu je?“
„Je na JIPce. Stabilizovanej. Vypadalo to ošklivě, ale nakonec se to podařilo celý vyndat a zastavit krvácení.“
„Byl to karcinom?“
„Výsledky histologie budeme mít ráno.“
„Hergot, mluvíš jako doktor! Viděl jsi ten nádor? Vypadalo to jako karcinom nebo ne?“
„Nechtěla by ses třeba uklidnit? Nejsem onkolog, ale na karcinom to nevypadalo. Vsadil bych na fibrom nebo papilom. Byl sice poměrně velkej, ale dobře ohraničenej, podle struktury a zbarvení se zdálo, že pochází z epitelových buněk. Jedinej důvod, proč nám celá operace trvala skoro dvě hodiny, bylo mnohočetný cévní zásobení, kvůli kterýmu se muselo souběžně provádět angio. Z těch tepen by jinak vykrvácel… Když to vezmu kolem a kolem, vlastně měl kliku, že to prasklo tady ve špitále a že u toho někdo byl. Sám by to nezastavil.“
Bledá Lily na chvíli schovala tvář do dlaní a když znovu vzhlédla, oči se jí leskly slzami.
„Jestli toho chlapa ztratím podruhé, tak už to nepřežiju, Siriusi.“
„Můžu to někde podepsat?“ opáčil a sedl si naproti ní.
Byl stejně vyčerpaný a skleslý jako ona. Jejich výrazy se navzájem zrcadlily.
„Mluvil s tebou o tom, co se dneska stalo?“
„Ne. Když jsem dorazil z práce, už byl pryč. V osm volala Stella, že leží na pohotovosti. Co se stalo?“
Sirius se napjal v očekávání další jobovky, o které netušil, jestli ji v tomhle stavu vůbec dokáže strávit. Lily si odkašlala, sáhla do krabice s kapesníky a hlasitě se vysmrkala.
„Ginny zemřela.“
„Weasleyovic Ginny?“
„Ano. Umřela tady u nás na následky dekompresní nemoci. Hodinu po tom, co ji přivezli. Edward ji resuscitoval. Odešla mu pod rukama. Susan říkala, že ho takhle zničeného ještě nikdy neviděla.“
„To je strašný. Už chápu, proč se potřeboval odrovnat na šestnácti kilometrech běžecký trasy.“
„Odrovnat?“ pozvedla obočí Lily. „20 kiláků bývala vždycky jeho standardní tréninková délka. Na vrcholu sezóny běhával mnohem delší úseky.“
„Na vrcholu sezóny? On to dělal závodně?“
„Na vysoké reprezentoval kolej v distančním běhu. On běhal, já plavala. Jednou jsem s ním vyzkoušela maraton. Doteď nezapomenu, jak se neustále snažil zpomalovat, protože mě nechtěl nechat běžet samotnou. Stálo ho to víc sil, než kdyby se pokoušel srovnat tempo s etiopským olympionikem.“ Lily se – zpola ztracená v těch vzdálených vzpomínkách – připitoměle uculovala.
„Jasně. Jenže to bylo před pětatřiceti rokama.“
„Že zrovna ty mluvíš o věku! Nezdá se ti to trochu pokrytecký, hm? Nebo už tě tvoje vlastní léta dohnala? Už nemáš tendence překračovat povolenou rychlost? Už neskáčeš po hlavě z nejvyššího prkna?“
„Pořád mě přitahujou vejšky a pořád miluju rychlost. Na tom se nic nezměnilo. Ale teď už se to snažím dělat bezpečně a zodpovědně. Když dostanu chuť si zazávodit, jedu na letiště v Coventry. A než někam skočím po hlavě, musím si bejt jistej, že nedopadnu na dno. Protože něco se přece jenom změnilo – konečně mi záleží i na vlastním životě.“
„Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale ty jsi opravdu dospěl. To mě poser, Sirius Black v páté dekádě svého života přiznává, že se touží dožít vnoučat.“
„To by byla trochu marná touha. Stella není na chlapy.“
„Abys nebyl překvapenej.“
„Co?“
„Ale nic. Zapomeň na to,“ mávla rukou. „Dej mi vědět, až za ním budu moct zaskočit. A važ si laskavě toho, že ti dovoluju dát mu pusu dřív než já.“

Probudil se tři hodiny po převozu. Pokoj intenzivní péče tonul v šeru rozednívání. Pokud situace nevyžadovala opak, noční sestry nechávaly zářivky zhasnuté a u každé postele svítilo pouze tlumené zelené světlo, které poskytovalo dostatečný přehled o tom, kde které lůžko stojí a zda je obsazené, a přitom nedráždilo oči a nevytrhávalo pacienty ze spánku předčasně.
Doktorka Greengrassová byla do dvou minut na místě. Službu konající sestra ji zřejmě zalarmovala hned, jak otevřel víčka.
„Dobré ráno,“ usmála se na něj a kupodivu to vyznívalo upřímně. „Jak se cítíte?“
Napoprvé vydal jen nezřetelný, skřehotavý zvuk. Hrdlo měl vyschlé, připadalo mu, jako by se za dobu, co spal, jeho hlasivky přilepily k sobě. V nose a čelních dutinách cítil tupý tlak a celá levá tvář ho bolela stejně, jako když mu před dvaceti lety dlabali horní osmičku. Ta bolest vystřelovala do ucha, bodala v oku a horce stékala po měkkém patru až k laryngu. Měl tendenci si obličej osahat, ale jeho paže byly po narkóze ještě stále slabé. Zatím dokázal hýbat jen zápěstím a prsty. Na levé straně krku, pár centimetrů pod hranou čelisti si uvědomoval otravnou náplast s tlakovým polštářkem. Pochopil, že kryje místo vstupu po angiografii.
„Asi se vám špatně mluví, ale nemusíte se bát, hlasivky jsou v pořádku. Máte žízeň?“
Přikývl. Astoria vzala z nočního stolku kelímek s brčkem a dala mu napít. Prvním douškem se málem zalknul. Pokud jste někdy zkoušeli pít s přeraženým nosem ucpaným vatovými tampóny, pak nejspíš chápete proč.
„Opatrně. Pomalu. Ať vás tu nemusím znova křísit. Co bolest? Dá se snést?“
Krátce zaváhal. Pak kývl.
„No netváříte se. Dostal jste dvacítku sufentanilu, která už by měla být pryč. Takže zkusíme desítku morfinu?“
Odmítavě zavrtěl hlavou.
Udiveně se zahleděla do tváře, v níž se jako bouřkově šedé šmouhy na bílém plátně odrážela muka. Její pohled opětoval se zarputilou vzdorovitostí a naprosto jasně jím předesílal, co se stane, jestli se opováží sáhnout na stříkačku. Nakonec uhnula očima jako první a rezignovaně si povzdychla.
„Netušila jsem, že jste až takový masochista, ale proti gustu…“
Nahlédla do karty, ujistila se o zachování neurologických reflexů a zkontrolovala záznam EKG.
„Pamatujete si něco ze sálu?“
„Něco málo.“
„Doktor Jordan vyndal nádor endoskopicky za pomoci angiografie krční tepny.“
„Já vím. Sirius mu to nařídil.“
Věnovala mu další udivený pohled.
„Tou dobou už jste byl v celkové anestézii. Nemohl jste je slyšet. To není možné. Ne pokud jsem vám nedala příliš nízkou dávku Propofolu.“ V obličeji se jí náhle objevilo zděšení. „Panebože, řekněte mi, že jste během toho zákroku nic necítil!“ Horečně listovala jeho kartou a hledala záznamy o dávkování. „20 jednotek v úvodu, po 30 minutách 15 jednotek, dalších 15, v závěru 10. Sufentanil 10, 5, 5. To sedí. Víc než 90 kilo snad nevážíte, ne?“
„78. Dávkovala jste na 80 kilo. Váš odhad byl téměř přesný. Odvedla jste dobrou práci.“
„Ale jak potom – ?“
„Přece jste si nemyslela, že by mu doktor Black dovolil zničit moji pohlednou tvářičku? Něco tak chladně profesionálního nemá v povaze.“
„No, pokud chcete znát můj názor, tak na tom sále vůbec neměl být. Jako váš partner měl sedět na chodbě a čekat na zprávu. Ale to by taktéž nekorespondovalo s jeho povahou.“
„Jak dlouho jsem byl bez pulsu?“
„Na tohle si taky vzpomínáte? 15 vteřin. Nic dramatického.“
„Bradyarytmie?“
„Třikrát během minuty výpadek sinu, následně fibrilace komor. Okamžitě jsem aplikovala epinefrin a provedla kardioverzi. Rytmus se vrátil na první dobrou. Jak říkám, nic z čeho bych si cvrnkla do gatí.“
Edward si ji zamyšleně prohlížel. Věděl, jak to prožívala doopravdy. Hodnoty a křivky na monitoru ji vyděsily. Než ho elektrošokem vrátila zpět, byla strachy bez sebe. Ta ledová hrůza k němu pronikala stejně jako chlad operačního sálu a pach dezinfekce. Bolest se však tehdy nedostavila. Buď to byla příliš krátká doba na její zpracování a vyhodnocení příslušným mozkovým centrem, anebo to způsobila příliš velká vzdálenost mezi myslí a tělem. Ať tak či onak, Astoria Greengrassová mu navzdory nepopiratelné antipatii, kterou mu dříve neustále dávala najevo, poskytla tu nejlepší péči a Edward se v jejích pocitech nehodlal pitvat a už vůbec ne ji s nimi konfrontovat.
„Děkuju, doktorko Greengrassová.“
„Rádo se stalo, doktore Lloyde. Přijdu si vás zkontrolovat za dvě hodiny a uvidíme, jestli už budete schopný vstát. Mimochodem, doktor Black před chvílí upadl do hlubokého kómatu na gauči v klubovně. Mám ho vzbudit?“
Edward se usmál, což bylo mnohem více patrné na jeho očích než mimických svalech, které byly příliš ochablé na to, aby tvořily něco tak složitého jako úsměv.
„Ne. Ať si odpočine. Není kam spěchat. Neumírám.“

„Do prdele, to mě nemohl někdo vzbudit?“ chladil si Sirius žáhu na staniční McGrathové, která mu právě oznámila, že je Edward vzhůru už od půl páté ráno. „Je osm, sakra!“
„Já vím, kolik je hodin,“ odpověděla studeným tónem s kapkou jízlivosti. „Jsem zdejší vrchní sestra. Bylo by velice tristní, kdybych neměla pojem o čase.“
„Intenzivka nebo lůžková část?“ vyštěkl a chodidla už ho svrběla, jak se odtamtud chystal vystřelit.
„Intenzivní péče.“
„Byly nějaký komplikace?“
„Pokud vím, tak ne. Doktorka Greengrassová ho neuvolnila z JIPky, protože ještě sám nevstal.“
„Dobře. Díky, McGrathová. A omlouvám se,“ houkl přes rameno. „Od včerejšího odpoledne jsem nejedl.“
„Hm,“ zabručela vrchní, odtrhla pohled od jeho vzdalujících se zad, zvedla telefon a objednala z kantýny jednu omeletu s rajčaty, slaninový toast a flašku rybízového džusu.
Sirius mezitím dosprintoval k pokoji intenzivní péče, kývl na ošetřující sestru v pozorovací místnosti a propletl se kolem několika lůžek až k tomu, na němž se zavřenýma očima ležel Edward.
„Ahoj, zlato.“
V dosahu nebyla žádná židle, na kterou by se posadil, a tak se prostě svezl na kolena, vzal ho za ruku, pohladil ho po pravé tváři a vtiskl mu polibek na spánek.
„Ahoj, hvězdičko. Vyspal ses?“
„To ty jsi jim řekl, ať mě nebudí?“
„Ano. Přišlo mi fér, abys spal stejně dlouho jako já.“
„Jak ti je?“
„Zažívám silný pocit déjà-vu.“
„Jo,“ přitakal Sirius, tvář potaženou stínem nepříjemných vzpomínek a srdce obtěžkané balvanem minulosti. „Jen jsi ode mě tenkrát nedostal pusu.“
„Ale vsadím se, že jsi mi ji dát chtěl.“
Sirius na to nic neřekl. Místo toho si opatrně lehnul na kraj postele a objal ho.
„Až si tě všimne sestra, tak ti přijde vynadat.“
„Na to kašlu. A vůbec, jsem primář oddělení. Můžu bejt, kde chci. Teď chci bejt tady.“
„Vždycky jsem tajně obdivoval tvoje rebelství. I když v sobě neslo určitou míru debility. Ležíš na kabelech.“
Než stačil jakkoli zareagovat, prostorem se rozezněl příšerně hlasitý zvuk, který okamžitě vyburcoval sestru v kukani.
„Modrý kód! Modrý kód! Co… co se… Doktore Lloyde? Pane primáři? Ale tak to snad – !"