21. kapitola

pátek, 5. dubna 2019

Den D. Aneb Další velká změna v životě Daisy Dursleyové.
Nastěhovala jsem se k Deanovi.
Činžák v Greenwichi, třetí patro, dvoupokoják s balkonkem a knihovnou na záchodě.
A mých pár věcí jako odšťavňovač, multifunkční kuchyňský robot, tyčový mixér, parní hrnec a kapslový kávovar. Chvíli jsem měla strach, že se to do malého kuchyňského koutu nevejde, ale Dean ho teda upřímně řečeno moc vybavený neměl, takže si nakonec všechno našlo svoje místo. Když jsem ty krámy vybalila, tvářil se, jako by nevěřil, že je doopravdy používám. Slíbila jsem mu, že ráno udělám ke snídani pomerančový fresh a k obědu hráškový krém.
Jasně, že ty přístroje nevyužívám denně. Nikdo je nevyužívá denně. Kdo má hergot čas se každé ráno zdržovat vymačkáváním čerstvého ovoce nebo si připravovat do práce krabičky s dušenou brokolicí? Doktor Lloyd, ano, jenže ten má čas úplně na všechno. Fakt by mě zajímalo, jak to stíhá. Den má jenom 24 hodin, ne? Takže je buď Timelord, nebo má brilantně zvládnutý time management. Anebo prostě nespí. Do háje, vždyť já toho taky za den stihnu hodně, ale některé věci už nedávám. A to nemám vlastní rodinu, psa, na krku barák jak kráva a tolik volnočasových aktivit. Musím se ho zeptat, kdy přesně si ty svačiny připravuje. Vyptávat se ho na podrobný týdenní harmonogram už by nejspíš působilo vyšinutě, že?
Dean naštěstí nemá žádná zvířata, ani pokojové rostliny, což kvituju. Nemyslím, že by domácnost bez těchhle věcí byla neútulná. Jsem minimalistka. Čím více čistých ploch a méně podnětů, tím lépe se cítím. Praktické a účelné věci mohou místnost dekorovat stejně dobře jako kytky nebo umělecké a okrasné předměty. Záleží na rozmístění, barevném ladění a celkovém vyznění.
Je fajn, že na tohle máme s Deanem stejný pohled. Oba máme rádi nábytek ve stylu sedmdesátých let, černobílou kombinaci ve spojení s různými odstíny žluté a hlavně vzdušný prostor.
A koberečky s vysokým chlupem. Jo, já vím, že je to úchylka, ale potřebuju pod nohama huňatý koberec, když sedím v ušáku (na kterém se neválí žádné kalhotky) a čtu si.
A taky je to jediný koberec, o který se neodřete, když na něm souložíte. Skončili jsme na něm asi pět minut potom, co jsme všechno naskládali do skříní, poliček a knihovny. Prázdné krabice jsme došli vyhodit až pak. A když jsme se vrátili od kontejnerů, které jsou tu šikovně uložené v suterénu, uvařila jsem nám kapslové kafe a sedli jsme si do dvou křesílek na balkoně, kde jsme si vydrželi povídat skoro do půlnoci.
Už jsem tu párkrát přespala, takže technicky vzato tahle postel nepředstavuje nic nového, nicméně dneska je to nově i moje postel – naše postel. Naše společná postel. V naší ložnici. A je neskutečně fajn. Protože je velká, pohodlná a na její druhé půlce spí Dean.

sobota, 6. dubna 2019

Dobře, nemusela jsem to dostat zrovna dneska ráno. A zakrvácet přitom postel, kterou jsem teprve před pár hodinami začala s Deanem oficiálně sdílet.
Bože, je mi tak trapně. Už deset minut sedím zamčená v koupelně a chce se mi brečet.
A je úplně jedno, kolikrát mi řekne, že si z toho nemám dělat hlavu, že je to normální a že jde o přirozenou součást ženského života. Je to prostě trapas. Tečka. Žádná ženská nechce protéct na prostěradlo a zjistit to v okamžiku, kdy se k ní partner přitulí, aby ji probudil.
A ještě ke všemu jsem zapomněla koupit tampony. Budu si muset strčit do kalhotek gázu a dojít do Sainsbury.
Dean se mě přes dveře ptá, jestli jsem v pořádku.
Ne, sakra, nejsem v pořádku. Vůbec jsem to nečekala. Podle menstruačního kalendáře to mělo přijít nejdřív v úterý. Až do dneška můj cyklus fungoval jako pravidelná osmadvacetidenní až třicetidenní perioda. Kdybych tu měla aspoň pitomou vložku!
Dean navrhuje, že skočí do Sainsbury. Stoicky klidným hlasem se ptá, co používám.
O deset minut později mi s úsměvem předává krabičku tamponů. Prostěradlo dal prát a natáhl nové. Stejně už ho prý chtěl vyměnit. A až budu hotová, v kuchyni čekají na vymačkání nějaké ty pomeranče. Udělá k tomu fresh džusu omeletu.
Miluju ho.