2 – Čajovna a penzion madam Koláčkové pro svobodné dámy

Jakmile se ocitly na ulici, Angelina se překvapeně rozhlížela. Přece jenom, v Elevendays tolik lidí ani zdaleka nebylo, ani takový ruch. Ani obchody.
„Tak co, pusinko? Co říkáš na Příčnou ulici?“ tázala se Heather bodře. „Jestlipak už jsi někdy byla v Londýně?“
Angelině se zase zvedl žaludek. Pusinka, to určitě!
„Pěkná. Nebyla.“ Dostala ze sebe pouze jednoslovné odpovědi. Vážně se jí chtělo zvracet. Asi za to mohl ten portál – jiné vysvětlení ji nenapadalo. Alia ji sice ujišťovala, že je to naprosto pohodlné a bez vedlejších účinků, ale zřejmě to nebyla tak úplně pravda.
„A tady jsou oděvy madam Malkinový, a támhle Krucánky a kaňoury, tam si koupíš učebnice do školy, a támdlenc má vobchod pan Ollivander, hůlky, víš. Musíš pořádně zazvonit, až tam půjdeš, bývá vzadu v dílně a zvonek ode dveří je hůř slyšet.“
Heather jí ukazovala jednu výlohu za druhou, její komentáře Angelina ani už nestačila vnímat. To poslední ji ovšem zaujalo: „Hůlky?“ protáhla. Proč by měla potřebovat hůlku? Není přece stará, ani jinak nemohoucí.
„Jasně, hůlky,“ usmála se široce žena. „Pan Ollivander ti pomůže vybrat tu správnou. To je každýmu na míru, to přece víš, broučku, ne?“
Přikývla. Bylo jí trapné přiznávat, že neví. Nejspíš to tedy se stářím a nemohoucností nesouviselo… Broučka tentokrát raději přešla.
„Koukni, už jsme tady.“ Heather ukázala na růžovou budovu, která vypadala jako obří dort. Nade dveřmi byla smetanově bílá cedule s nápisem ve tmavším odstínu růžové: Čajovna a penzion madam Koláčkové pro svobodné dámy.
Angelina vytřeštila oči a nezmohla se ani na slovo. Penzion pro svobodné dámy…? To jako vážně? Najednou se jí chtělo zvracet ještě víc než předtím.
„Tady teď budeš bydlet,“ pokračovala Heather. „Do doby než pojedeš do školy.“
Angelina polkla. To to teda pěkně začíná! Něco tak nechutně růžového ještě nikdy neviděla…
...dokud nevstoupila dovnitř. Tam to bylo ještě horší. Víc růžové. Víc načančané. Všechno prostě – víc. A zejména tam bylo víc madam Koláčkové, kterou Angelina poznala na první pohled, ačkoli ji nikdy v životě neviděla. Ta osoba se sem prostě hodila.
Vypadala by skoro tuctově (i když Angelina během svého života mnoho lidí vlastně neviděla), oblečená byla ve světle růžových šatech a měla krátké, kudrnaté smetanově bílé vlasy.
„Ach, dobrý den, Heather…“ zašveholila, když spatřila příchozí. „Že by… ale jistě, další děvčátko, viďte. Obdržela jsem jisté, ehm, avízo, že ji mám očekávat,“ dodala důležitě a trochu nasládle. Všechno tady působilo trochu nasládle. Kromě řevu, který se v tu chvíli ozval odněkud shora.
Angelina zvedla hlavu. Polkla. Ano. Ano! Zatraceně, ano!!! Jak to, že jí to nedošlo hned?! Asi jí průchod portálem zatemnil jasné uvažování. Přece tu všichni mluvili o tom, že je další. Přece sama moc dobře věděla, že portálem neprochází jako první. Přece se nemohla dočkat, až se všechny zase uvidí. To byla skutečně tak zabedněná, že si byť jen na chvilku myslela, že se holky dostaly někam jinam? Za tohle určitě mohl ten portál! A prý že je to naprosto bezpečné!
Ten křik nahoře, to musela být Lily…

Pokojík v podkroví byl prostorný. Pro dvě. Ale vůbec nevadilo, že tu byly čtyři. Hlavně, že byly zase spolu!
Koláčky madam Koláčkové nechutnaly zase tak špatně, přestože byly skoro celé pokryté na pohled odporně růžovou polevou. Jako lék na cestovní nevolnost však zjevně zabíraly.
„Musíš sníst alespoň tři,“ radila jí starostlivě Lucy. „Měla jsem úplně stejné trable jako ty.“
„Já taky,“ přidala se Lily, stáhla si z blonďatých loken gumičku, natáhla ji mezi prsty a jistou ranou sestřelila jakousi růžovou ozdůbku na okenním parapetu. „Ale stačil mi jeden. Zas až tolik cukru jsem nepotřebovala. Ta ženská je úplně hrozná, Ang. Cpe cukr i do polévky.”
„Čistě technicky vzato, jsi to byla ty, kdo si dal cukr do polévky,“ podotkla suše Katie, dívka s úzkým obličejem a hnědými rovnými vlasy, která byla z jejich čtveřice nejstarší.
„Který normální člověk dává na stůl hned vedle sebe sůl a cukr v naprosto stejných dózách?!“ durdila se Lily.
„Ovšem tvůj ďábelský výraz nyní naprosto neodpovídá tvé andělské tvářičce.“
Lily po Katie skočila. „Jestli mi ještě jednou řekneš andělská tvářička, proměním ti přísady do lektvarů v písek. A já vím, jak se to dělá. Teoreticky.”
„Lily už stihla přečíst většinu učebnic,“ informovala Angelinu Lucy. „A andělská tvářičko jí říká Koláčková. Nesnáší to.“
„Nesnáším to!“ prskla ve stejnou chvíli blondýnka.
„Jo, to jsem pochopila,“ kývla Angelina. „A vůbec mě to nepřekvapuje.“ Rozesmála se. „Jsem tak ráda, že jsme zase všechny spolu!“
„To mi povídej,“ zazubila se Katie, „vždyť já tady trčím už třetí měsíc.“
„Stejně nechápu,“ protáhla zadumaně Lucy, „proč jsme v Elevendays mohly zůstat jenom do svých jedenáctých narozenin.“
„Přesněji do jedenácti let, jedenácti dní a jedenácti hodin,“ opravila ji Lily.
„Možná to bude mít nějakou souvislost s tím, že se to jmenuje Elevendays.“ Katie si vzala koláček, ale předtím z něj pečlivě sloupala všechnu růžovou polevu.
„Hlavně, podle toho, co tvrdila Alia, starší člověk už nedokáže projít portálem,“ pokračovala Lily. „Ráda bych se o tom dozvěděla víc, ale to by všichni nesměli být takoví tajnosnubní.“
Angelina se pousmála. To byla celá Lily! Potřebovala si o všem zjistit víc.
„A Angelino, byly jsme nakupovat!“ vyjekla Lucy, jako by celou dobu čekala, až jí to bude moct říct. „S profesorkou Prýtovou, učí v Bradavicích bylinkářství. Je moc milá.“
„Bohužel už nebude moct přijít znovu. Tak jsme se s ní dohodly, že ti všechno potřebné obstaráme,“ doplnila Katie.
„Musíš jen pro hábit a pro hůlku.“ Lily nemohla zůstat stranou. Zvlášť když bylo třeba něco upřesnit.
Angelina se cítila odstrčená. Holky zjevně strávily hezké odpoledne s jednou z profesorek. Bez ní! A nakupování… došlo jim vůbec, jak se na tohle těšila od chvíle, kdy dostala dopis, jímž bylo potvrzeno její přijetí do Bradavic? „Aha. Hm, no, tak díky, no. K čemu jsou vlastně ty hůlky?“ obrátila pozornost k tomu, co už jí nějakou chvíli vrtalo hlavou.
„Na čarování,“ odvětila Katie a vytáhla ze svého kufru tmavé pouzdro. Uvnitř byla asi dvanáct palců dlouhá, vyleštěná hnědá tyčka. „Jedlové dřevo, jádro z blány z dračího srdce,“ pronesla hrdě a zálibným pohledem polaskala onen podivný klacík. „Pan Ollivander tvrdil, že je to překvapivá kombinace pro někoho tak mladého, jako jsem já. To hůlka si totiž vybírá čaroděje, s nímž utvoří pevnou dvojici.“
Lily poklepala Angelinu po předloktí. „Jsem hrozně zvědavá, jakou budeš mít ty. Já mám osikovou, jádro žíně jednorožce – stejně jako Lucy, akorát ta má z jeřábového dřeva a jen desetipalcovou.“Mrkla na kamarádku. „Což asi tak nějak koresponduje s její výškou.“
Lucy její poznámka nechala chladnou. Vždycky byla z nich čtyř nejdrobnější a nijak jí to nevadilo. „Dokonce jsme s našimi novými hůlkami už vyzkoušely nějaká kouzla,“ zašeptala spiklenecky. „I když oficiálně je to pro nezletilé kouzelníky zakázané, kouzlit mimo školu. Naštěstí máme výjimku, protože ještě nejsme ve škole.“
„Čili nás nemohou potrestat,“ dodala spokojeně Lily. „Přebarvila jsem náš pokoj na modro. Dalo mi to tedy práci, než jsem ty formule v učebnici pochopila. Ale měla jsi vidět, jak Koláčková zuřila.“ Smála se tak, že jí blonďaté lokny létaly kolem obličeje sem a tam.
Angelině ovšem do smíchu nebylo. „Nechcete tím vším doufám říct, že se tady nedá čarovat… prostě jen tak, že ne?“
„Ano. Přesně to se ti snažíme sdělit,“ kývla Katie. „V Elevendays je magie úplně všude, proto se tam dá kouzlit… prostě jen tak. Tady musíš mít hůlku. A dokud nejsi plnoletá, což je bohužel až v sedmnácti, smíš kouzlit pouze ve škole.“
Angelina se cítila, jako by jí dal někdo ránu do žaludku. Všechno bylo horší a horší! „Chci zpátky do Elevendays,“ hlesla a jen silou vůle se přemáhala, aby nebrečela.
Lily se ušklíbla. „Jo, Ang, to já taky. Ale co už. Jsme tady. Ve světě, kam patříme.“
„Patrně se s tím budeme muset nějak vyrovnat,“ dodala Katie.
„A já myslím, že to nakonec bude celkem fajn,“ usmála se Lucy.