19. Royal Army Service Corps

„Mě probudilo, když křičel na Billa.“
„Fakt křičel? Proč?“
„Asi mu brácha taky vykládal, že už je dost starý na armádu. A že je to čest, bojovat za krále a za vlast.“
„Má pravdu!“
„Jenže táta to vidí jinak. Říkal, že válka je nejvíc ze všeho zima, smrad a strach. Že měl na náklaďáku muže roztrhané granáty. Raněné, třeba bez nohy nebo ruky. I kluky jako Billy.“
„Brr. Já myslela, že královský zásobovací sbor vozí jen jídlo a náboje pro vojáky.“
„Taky popisoval hrozitánský rámus, co nikdy nekončí. Celé noci. A že se bál. Vůbec nevěděl, jestli se k nám ještě vrátí. Mohli ho zabít!“
„Já nechci, aby umřel!“
„Já taky ne. Ale říkal, že na to sám nemá vliv. Když dostane rozkaz, jde.“
„Ten je statečný!“
„Ale Billyho služba je zůstat doma. Stačí, že je v domobraně. Máma na něj spoléhá, sama farmu nezastane. Je teď nejstarší chlap v domě. Musí se o nás postarat, kdyby se něco stalo. Říkal, že je silný a práci zná. Umí zabrat. Je důležitý. Bez jídla prý žádná armáda válku nevyhraje.“
„To je asi pravda. Já když mám hlad, myslím jenom na jídlo.“
Holčička se otřásla.
„Jak to dopadlo?“
„Bill nakonec tátovi podal ruku na to, že se nedá naverbovat. Zůstane na farmě, dokud válka neskončí nebo se táta nevrátí domů.“
„S Billem budeme v bezpečí,“ usoudila Hanka. Otočila se po zvuku.
„Do háje. Už nás mají.“