18. Kněz staré víry

Fanred slyšel, jak Lycva zalapala po dechu a viděl, jak se v její tváři vystřídalo zděšení, znechucení a nakonec vztek. Otočil se a zjistil, co ji tak překvapilo.
U Matčina lůna, oni vzali Lid cesty, věčné tuláky, a zavřeli je do klecí! byla jeho první myšlenka.
Chytil ji za zápěstí, právě včas, aby jí zabránil rozeběhnout se na pomoc. „Počkej,“ syknul, „tohle musíme udělat chytře.“
Celá se chvěla, jestli vzteky nebo strachem, to šlo těžko poznat. Fanred gestem přivolal Juluena a modlil se ke všem božstvům, aby teď jeho snaha naklonit si velitele přinesla ovoce.
„Copak se to támhle děje?“
„To pracuje Učený Arzhel,“ ukázal Juluen na muže s černými náramky, které značily kněze staré víry. Když kněz viděl, že se o něm mluví, poručil vojákům vrátit mladíka zpátky do klece a vykročil směrem k Fanredovi.
„Já to zařídím, nic neříkej,“ zašeptal rychle k Lycvě, než k nim Učený Arzhel stihnul dojít.
Kněz byl sotva průměrný chlapík, stejně velký jako Lycva, a Fanred ho převyšoval o hlavu. To Arzhelovi ale nezabránilo tvářit se jako svrchovaný pán situace. Už jen při pohledu na ten povýšený úsměv se ve Fanredovi vařila krev.
„Můj pane,“ uklonil se kněz, „dovol mi vyjádřit radost nad tím, že se zprávy o tvé smrti nepotvrdily.“
„Já doufám, že tvoji radost sdílí celý Ollien. Můžeš mi vysvětlit, co provedli tihle lidé?“
„Mají posloužit většímu účelu. Poslal mě sem v posledním roce své vlády král Hanbet a pověřil mě úkolem zjistit, odkud pochází čáry a kouzla, kterými Ai Ciligh vládnou, a tento zdroj pro něj získat.“
Lycva za jeho zády vydala přiškrcený zvuk. Fanred ji v duchu prosil, ať ještě chvíli vydrží. Žebra ho bolela, točila se mu hlava a špatně se mu přemýšlelo, jenže teď nesměl zaváhat a nesměl udělat chybu. Arzhel patřil ke staré víře, takoví jako on podporovali šíleného krále v jeho krveprolitích. Pokud zprávy nelhaly, museli kněží staré víry po nástupu nového krále buď přestoupit na novou víru nebo odejít ze země. Arzhel ale pořád otevřeně nosil černé náramky i dva roky od převratu. Mohl přežít jen ve Slienně, daleko od královské spravedlnosti, a zřejmě tu měl dost vlivu na to, aby pokračoval ve svém bádání.
Což přinášelo jednu, tu nejzásadnější otázku.
„Král Briwal o tobě a tvé práci ví?“
„Mám zaštítění od nejvyšších míst ode dvora.“
Takže ne. Ale drží nad tebou ochrannou ruku někdo jiný, a to je samo o sobě dost zlé.
Zvážil své šance a pak usoudil, že si mu vojáci netroufnou odporovat. „Juluene, dej otevřít ty klece a všechny zajatce propusť. Učený Arzhel mě doprovodí do Anlonny, kde si před králem ujasníme jeho postavení.“
Juluen se na něj díval jako by mu nerozuměl jediné slovo.
„Tak na co čekáš?“
Velitel neochotně vydal rozkazy. Dva muži odemkli zámky a z klecí vyklopýtali první zajatci. Mezi nimi i žena v pokročilém stupni těhotenství, která v náručí držela asi dvouleté batole. Kolem se stahovali vojáci, přilákaní náhlým popraskem, a děcko se při pohledu na ně rozplakalo.
Fanreda ovanul rozvířený vzduch, jak kolem něj prolétla Lycva a vrhla se na Arzhela. Srazila ho na zem a nehty zaútočila na jeho obličej. Juluen ji chytil za ramena, ale vysmekla se mu. Arzhelovi se podařilo ji alespoň jednou udeřit, než obnovila útok s původní zuřivostí. Teprve na druhý pokus ji Juluen dokázal odtrhnout a odstrčit. Protože si pamatoval Fanredův vztah k ní, víc se neodvážil, raději vytáhl Arzhela na nohy. Lycva znovu vyrazila kupředu, ale Fanred jí zastoupil cestu.
„Vzpamatuj se,“ syknul na ni. „Tvoji lidé budou potřebovat krvepěvkyni.“
Kněz si držel tvář a mezi prsty se mu leskla krev. Na Lycvině čelisti se začínal rýsovat modrý stín. S obličejem zkřiveným vzteky alespoň plivla Arzhelovi pod nohy a z roztrženého rtu jí na bradu skanula jedna červená kapka. Fanred ji sledoval jako ve snu. V životě už viděl celé potoky krve, ale málokterý v něm zvedal takovou vlnu ledového vzteku jako tahle jediná uzounká cestička ze rtu na bradu.
„Bude mi chvíli trvat, než budu připravený na cestu ke dvoru,“ pronesl nakonec přiškrceně. „Arzhel na mě jistě rád počká v jedné z jeho klecí, že?“
„Pane, je to kněz, ničím se neprovinil, jen jednal na královský rozkaz…“
„Král je mrtvý. Nejvýš postaveným mužem v táboře jsem teď já, a já říkám, abys ho zavřel!“
Juluen kněze vzal za loket a odvedl ho pryč, i když u toho krčil nos a vrtěl hlavou.
Fanred se obrátil zpátky k Lycvě. „Vezmi svoje lidi a odveď je na Zimoviště,“ řekl jí. „Hned teď, než se vojáci vzpamatují.“
Přikývla, ale neušlo jí, jak si Fanred naklání ke straně, aby ulevil bolavému boku. „Pak se vrátím, abych ti ještě pomohla, než vyrazíš na cestu.“
Vojáci kolem nich si začínali šeptat a mračit se. Napětí ve vzduchu rychle houstlo a brzy už nebude možné zajatce bezpečně odvést. A aby se osamělá krvepěvkyně vracela do tábora? Nejspíš by se nedostala ani na půl cesty k velitelským domům.
„Já si poradím, o mě teď neměj starost. Ty i tvoje rodina jste pro mě udělali dost. Pospěš si.“
„Jestli nám jsi vděčný, přimluv se za nás u krále.“
„Do tří dnů pošlu na Zimoviště zprávu, kdy a kde se sejdu s vašimi zástupci a můžeme jednat. Ale teď už běžte.“
Postrčil ji směrem k zajatcům. Pochopila a popoběhla ke skupince, která si stále nebyla jistá, co se stane, když zkusí odejít. Čekal, jestli se ještě jednou ohlédne, ale ji už zajímali jen její lidé.
Tak by to mělo být, připomněl si, ale ani sám sobě nezněl věrohodně.