15. Jestřáb a sup

První den cesty byl utrpení. Po dlouhých a usilovných debatách našli vyvýšené místo, ze kterého se Fanred dostal snáz na koňský hřbet, Laivo nasedl za něj, aby ho přidržoval, a Lycva je doprovázela pěšky. Sice došli dál než do nejbližší zatáčky, ale i přes časté přestávky byl Fanred po poledni bledý jako stěna a večer bolestí skoro ani nemohl jíst. Pomohla až Lycva, která mu opět zpívala, dokud se jí nezatočila hlava a tak tak, že neomdlela. Pak po velkém přemlouvání něco snědla, stočila se do klubíčka a usnula.
Druhý den se ocitli na širší, hladší cestě, jedné z těch, kterou vystavěli za války ollienští. Tam se koním šlo snadněji a večer Fanredovy rány nevyžadovaly tolik kouzel. Po jídle seděli u ohně, Lycva drtila bylinky, aby Fanredovi vyrobila obklad na noc, a Laivo si brousil sekeru.
„Brzy budeme v táboře,“ pronesl Laivo zničehonic, zatímco přikládal na oheň. „Už mě nebudeš potřebovat, veliteli.“
„Víš, že můžeš jít kdy chceš a kam chceš,“ odpověděl Fanred.
„Až budeme na dohled ollienských,“ slíbil Laivo, „až budeš v bezpečí ty, ale já už ne.“
„Proč bys nebyl v bezpečí mezi ollienskými?“ zamračila se Lycva.
Fanred po Laivovi vrhnul varovný pohled, ale ten předstíral, že si ho nevšimnul.
„Protože, krásná zpěvačko života, mě velitel sice pojmenoval podle černého jestřába z pohádek, ale předtím jsem nesl jiné jméno a jiné peří,“ pronesl. „Peří Rozetínačova supa.“
Moždíř jí vypadl z náhle ztuhlých prstů do klína a jen díky tomu se nerozbil. Dívala se přes oheň na muže, kterého náhle neznala. Měla jsem to tušit. Všechny ty řeči o krvi a smrti… Muselo ho to k Rozetínačovi táhnout jako můru světlo.
„Odešel jsem z jeho hejna,“ pokračoval Laivo klidně. „Jednou nás přepadli deabartští, já jediný jsem se probil ven a přežil, ale mezi to, co zbylo ze Supů, jsem se nevrátil.“
„Zprávy o tom přepadení u Smaragdového pramene se dostaly až ke mně do zajetí,“ ozval se Fanred. „Deabartští se chlubili tím, že tě zabili.“
„Také by bylo čím. Kdybych teď začal vypočítávat všechny válečníky, ke kterým jsem přivedl smrt, skončil bych až za svítání. Ale to chvástání se mi hodilo, ani Rozetínač se nemohl mstít na mrtvých. O čtvrt roku později přišla zpráva o králově smrti a začátku vyjednávání.“
„Ty…“ začala Lycva, ale z krku se jí vydralo jen přiškrcené zajíknutí. Odkašlala si a začala znovu: „Ty si je pamatuješ? Všechny, které jsi zabil?“
„Bohové mi do života dali dvě věci – ruku, stvořenou k zabíjení, a dobrou paměť. Každou tvář a každé jméno, pokud jsem ho znal, bych ti mohl říct.“
Při představě, že tenhle muž několik posledních nocí hlídá její spánek, se rozklepala jako osikový list. Moždíř se ani nesnažila zvednout, jen zaťala ruce do látky svého pláště.
„Tehdy v bažinách, když se nás Fanred zastal, byl jsi tam?“
„Ne.“
„Zabil jsi někoho z Ai Ciligh?“
Laivo nesklopil oči, ale v jeho tváři zahlédla výraz, který by si jindy vykládala jako lítost a stud. Ale to nebylo možné, muselo se jí to zdát, plameny se mihotaly, člověk nic pořádně neviděl…
„Ano,“ řekl.
„Ženy?“
„Ano.“
„Děti?“
„Ne.“
Jsou hranice, které se nepřekračují.
„Jak ses tomu vyhnul?“ ozval se Fanred. „Slyšel jsem o Supech, kteří odmítli rozkazy. Pokud vím, tak právě podle toho, jak s nimi naložil, dostal Rozetínač svoji přezdívku.“
„Obvykle se mi povedlo děti někde schovat. Když mě někdo přistihl, vyzval jsem ho na souboj. Ti chytřejší to odmítli a drželi jazyk za zuby. Ti hloupější přijali.“
„A Rozetínač ti na to nepřišel?“
„Ten z nich byl nejchytřejší. Dokud jsem mu hlídal záda a zabíjel pro něj válečníky, tvářil se, že některé moje výstřelky nevidí.“
Výstřelky… Lycvě se do očí nahrnuly slzy. Neuvědomovala si to, ale musela vydat nějaký zvuk, protože Laivo se k ní znovu otočil.
„Čepel, která ochutnala krev Ai Ciligh, jsem hodil do řeky Ollmor,“ oslovil ji, „a s ní i jméno a plášť s černým peřím a všechno ostatní, čím jsem byl. Pobíjet bezbranné není vítězství, jen řezničina.“
„Alespoň na něčem shodneme,“ vyplivla Lycva. „Běž spát, Fanrede, ráno vyrazíme brzy. Čím dřív se zbavím tohohle hada, tím lépe.“
„A co ty?“ zamračil se Fanred, když viděl, že se dívka neukládá ke spánku.
„Dokud tu bude on, nezamhouřím oči.“
„Já ti neublížím,“ hlesl Laivo.
„Kdyby naše stezky vedly jen trochu jinak, mohla jsem být jednou z těch žen, které padly tvým mečem.“
Zavládlo tíživé ticho. Všichni tři dlouho seděli, mlčeli a dívali se do ohně. Vyčerpaný Fanred nakonec usnul, ale Laivo a Lycva tvrdošíjně bděli dál. V duchu si vybavovala tváře a jména známých a přátel, kteří se na podzim nevrátili na Zimoviště.
Stejně jako Laivo i ona měla dobrou paměť.

*

Po Laivově přiznání ji nakonec přemohla únava, ale místo spánku jen podřimovala. Ráno nemluvila, a pokud ano, tak jen na Fanreda. Mlčky pak šla vedle koně a svírala u toho svojí poutnickou hůl, do které Ai Ciligh zaznamenávali všechny důležité události svého života. Znak, který připomínal smrt jejího bratra v boji s ollienskými, měla hned vedle palce a občas po něm přejela bříškem prstu.
Zabil ho Laivo?
Samozřejmě věděla, že Laivo nemá čisté ruce, ale teprve když se dozvěděla, že patřil mezi nejkrutější a nejobávanější ollienské válečníky, se to pro ni stalo skutečností. Pověsti o rodinách, které padly Supům do spárů, se šeptem nesly celou Sliennou. Stačila jen zmínka, že se někde objevily červené pláště s černým peřím, a cestopěvci chvatně směřovali rodiny někam, kde byla možná chudší půda, ale zato větší bezpečí.
Její bratr šel s jejich tehdejším cestopěvcem hledat právě takové místo. Když se nevrátili, poslala za nimi Pramáti několik mužů, a ti přinesli jen jejich těla, probodaná meči.
Zabil ho Laivo? Rychle střelila pohledem ke koňskému sedlu a setkala se s Fanredovýma hnědýma očima. Ztěžka polkla a polil ji studený pot.
Zabil ho Fanred?
Náhle Laivo prudce přitáhl otěže, až Fanred při nečekaném pohybu syknul bolestí.
„Vozy, za námi,“ řekl Laivo a než stačil kdokoliv cokoliv udělat, sklouznul ze sedla a vyběhl na nízkou skálu vedle cesty, aby se rozhlédl. O chvilku později se vrátil, přehodil svůj vak na volného koně a nasedl. „To je Jednooký Juluen, nejspíš se vrací z průzkumů. Za starého krále bojoval věrně, ale je to celkem slušný člověk. Pomůže ti, veliteli. Moje úloha tady končí. Smrt si tě nevzala, když jsme bojovali mezi kvetoucími orsejemi, nevzala si tě ani na červené sliennské hlíně. Snad na tebe nečeká na palácovém mramoru.“
Fanred se pousmál. „Taky ti přeji hodně štěstí.“
Laivo si položil ruku na srdce a zlehka se mu uklonil. Pak se obrátil k Lycvě, která si dala pozor, aby ani nehnula brvou.
„Jestli ještě chvíli sneseš společnost nepřátel a vrahů, zůstaň s ním,“ řekl jí. „Velitel si zaslouží tvoji pomoc i tvoji divotvornou píseň. Sama víš, že je ukutý z jiné oceli, než byl Rozetínač – nebo jeho Supové.“
Hrdlo se jí stáhlo a nedokázala odpovědět, ani když se jí Laivo uklonil stejně jako Fanredovi. Pak jestřáb pobodl koně, po pár krocích zabočil do lesa a zmizel jim z očí zrovna ve chvíli, kdy se v zatáčce za nimi objevili jezdci.