14. O samotě

Fanred sledoval, jak se Lycva loučí s rodinou. I na dálku viděl, jak dívka pokukuje po Pramáti, jako by pořád čekala, že ji někdo z rodiny přece jen odvleče s sebou, jak hladí po čumáku osla, jak se obrací na matku s dalšími a dalšími dotazy. Znovu se sám sebe ptal, proč s ním vůbec zůstávala?
Ne, že by si stěžoval. Její přítomnost zvýšila jeho šance na přežití tak moc, až sám začínal věřit, že se ke dvoru přece jenom dostane. Ale od chvíle, kdy se Lycva vrátila s košíkem vypraných obvazů a oznámením, že mu pomůže dostat se do ollienského tábora, mu vrtalo hlavou, jestli to skutečně dělá z dobroty srdce.
Konečně i poslední členové rodiny zmizeli z dohledu a Lycva se vrátila k ohništi.
„Ukaž,“ mávla směrem k Fanredovým obvazům. „Zkusím ještě něco vyzpívat.“
„Ne,“ položil si ruku na ránu. Den předtím nad ním zpívala, dokud se jí nespustila krev z nosu. „Udělala jsi dost, odpočiň si. Moje kosti se chvíli zvládnou hojit samy.“
„Když to půjde dobře, za dva dny můžeme opatrně vyrazit,“ namítla a pohled se jí znovu zatoulal směrem, kterým rodina odešla.
„Vím, co se stane přetaženému krvepěvci. Jestli se vyčerpáš a dostaneš záchvat, tak budeme dělat co?“
Odfrkla si a natáhla se po obvazech. „Znám svoje hranice, nemusíš mě poučovat.“
Chytil ji za zápěstí. „Cokoliv se ti stane, padá na moje svědomí. Nenechám tě, aby sis ublížila.“
„To není na tobě.“
Snadno se mu vykroutila, měl pořád sílu jako vrabec, ale než stačila povolit první uzlík, objevil se vedle nich Laivo a odtáhl jí ruce stranou. „Kdo ve válce žene vojáky z bitvy do bitvy bez chvilky oddechu, prohrává,“ řekl pevně. „Náš velitel je dobrý velitel, poslouchej jeho rozkazy.“
„Mně nikdo nerozkazuje,“ vyštěkla a vytrhla se z Laivových rukou. Trochu couvla a oba si nasupeně měřila. „Udělám ti alespoň bylinkový odvar,“ prohlásila nakonec, popadla kotlík a vydala se ke studánce.
„Já zatím připravím dřevo,“ dodal Laivo a sáhl po sekyře.
Fanred si s povzdechem opřel hlavu o složený plášť, který mu sloužil místo polštáře, a zavzpomínal na péřové podušky v paláci v Anlonně. Jeho hlavním úkolem bylo zírat na plátno přístřešku a hojit se.

*

Lycva opatrně přejížděla prsty po pomalu blednoucích modřinách a tiše si u toho broukala. Nakonec se posadila na paty a přikývla.
„Vypadá to dobře. Zítra vyrazíme, i když ti neslibuji, že dojedeme dál než támhle do zatáčky.“
Fanred dlouze vydechl úlevou. Poslední tři dny se cítil jako lev v kleci. Začínal pomalu chodit po tábořišti, protahoval ztuhlé tělo a zkoušel, které pohyby bolí a které ne, ale jeho oči každou chvíli zabloudily k jihu, stejně jako Lycviny k severu.
Jako teď, dívala se za nimi, jako by ještě mohla zahlédnout poslední členy odcházející rodiny.
„Nemůžeš se dočkat, až se mě zbavíš, viď?“ nadhodil.
Trochu se začervenala a vzala do ruky čistý obvaz. „Tohle je asi nejdelší čas, co jsem strávila bez nich. Je tady tak ticho.“
„Ticho není špatná věc,“ odpověděl se vzpomínkou na nekonečné travnaté pláně na jihu, kde strávil velkou část dětství. V těch nejlepších chvílích mu společnost dělal jen dusot koňských kopyt a hvízdání větru.
„A v rodině skoro neznámá.“ Naklonila se k němu, aby mu mohla obmotat obvaz kolem těla. Ošetřovala ho tak už tolikrát, že se bez přemýšlení naklonil dopředu, aby se jí dobře pracovalo, a ucítil na rameni její dech. Dnes se mu při tom rozbušilo srdce o závod, nejspíš z příslibu, že konečně vyrazí na cestu.
„Sám to přece musíš znát,“ pokračovala a kladla jednu úhlednou kličku plátna vedle druhé. „Nebo nemáš rodinu?“
„Urozené rodiny v Ollienu jsou jiné. Tvoji příbuzní jsou buď tví věrní spojenci nebo úhlavní nepřátelé, málokdy něco mezi tím. A někdy bývá snadnější vyznat se v klubku hadů než v ollienském královském dvoře.“
„Proč se tam pak vracíš? U nás, když se nám v rodině nelíbí, kterákoliv matka může vzít své dcery a vydat se na vlastní cestu. Muži to mají ještě jednodušší, sami si vybírají, se kterou rodinou chtějí chodit. U nás by sis takové starosti dělat nemusel.“
„Copak byste mě přijali? Ollienského válečníka, vašeho nepřítele?“
„Co nakáže Pramáti, to je zákon,“ upevnila obvaz, obhlédla svoje dílo a spokojeně přikývla. „Spíš jestli bys ty, ollienský válečník a nepřítel, dokázal přijímat rozkazy od stařenky o holi?“
„Pokud by to byla vaše Pramáti, neodvážil bych se neuposlechnout.“
Lycva se rozesmála a v očích jí zatančily jiskřičky jako odrazy jarního slunce na bukovém listí. Bylo to vlastně poprvé, co slyšel její smích, a díky tomu se ještě více vzdálila obrazu světlem zalitého dobrého ducha z jeho snů a stala se zase o něco skutečnější dívkou.
„Víš co?“ prohodila. „Až tě ollienský dvůr omrzí, vrať se k nám. Přimluvím se za tebe, i kdyby jen proto, abych viděla Pramáti, jak tě komanduje.“
Fanred musel polknout ano, které se mu dralo na rty. Máš povinnost ke svojí rodině, ke králi. Ten nový sice možná není mstivý šílenec jako ten poslední, ale kdybys ignoroval jeho rozkaz a místo toho vyrazil s Ai Ciligh do lesů, rozhodně by tě nepochválil.
Myslí si, že jsem mrtvý, připomněl si, ale místo toho, aby ho ta myšlenka povzbudila, přeběhl mu po zádech mráz. Kdo ví, co Talzid stihne napáchat, než se konečně dostanu do civilizace?
„Moje cesta nevede do Slienny,“ odpověděl a zvedl svoji odloženou tuniku.
Pomohla mu s oblékáním a její ruka mu spočinula na rameni, jako by ji tam zapomněla.
„U nás se říká, že na stezce života je každý cestopěvcem,“ řekla s úsměvem, „a nemáš před sebou žádné stopy, které bys mohl následovat.“
Zlehka jí stiskl prsty. Jsi dokonce i moudrá, zpívající liško, pomyslel si a málem to i řekl nahlas, kdyby se v tu chvíli do tábora nevrátil Laivo s nachytanými rybami. Fanred a Lycva se rychle pustili, ona začala skládat špinavé obvazy, on nabídl Laivovi pomoc s přípravou jídla.
Ale ještě než se Lycva vydala k řece prát, vyměnili si za Laivovými zády rychlý úsměv, a někde ve Fanredově srdci sluneční paprsky znovu zatančily na bukovém listí.