čtvrtek, 21. února 2019
Dneska proběhlo další sezení s Ianem.
Myslím, že jsem působila klidněji než minule. Rozhodně jsem se nechovala jako hulvát. Šálek čaje jsem neodmítla.
Chvíli jsme si o čaji povídali. Řekla jsem, že obvykle dávám přednost kávě, ale že ji piju s rostlinným mlékem, které on pochopitelně k dispozici nemá, takže se ráda spokojím i s čajem. Obecně preferuji černý před zeleným. Ovocný nebo bylinkový samozřejmě nemá s čajem nic společného. Jedná se o nálevy, které neobsahují thein. Což je nejspíš důvod, proč je nevyhledávám, třebaže mi opravdu chutnají.
Je zajímavé, jak si člověk na takové banální záležitosti uvědomí svoje vnitřní potřeby a motivaci. Ne vždycky jsme poháněni chutí. A ne vždy chuť určuje, co nám chybí a co potřebujeme. Přesto to spousta lidí používá jako validní argument, proč se přežrat čokoládou nebo do sebe po pařbě nacpat dvojitý cheeseburger. To, že vás přepadne chuť na čokoládu, automaticky neznamená, že máte nedostatek hořčíku a železa, a to, že jste se v noci vypláchli jako lavor, zase neznamená, že vaše tělo k neutralizování zbytkového alkoholu nutně potřebuje mastné kyseliny. Pouhý apetit k identifikaci skutečné potřeby nestačí. Pokud váš mozek není zvyklý informace racionálně vyhodnocovat – ať už na vědomé nebo intuitivní úrovni – jednáte impulsivně a pak se opíráte o zažité mýty typu: „Mám krámy, takže tu čokoládovou tyčinku potřebuju.“
Piju kofeinové nápoje pro jejich stimulační účinek, ne proto, že bych si je vychutnávala. Samotná chuť čaje nebo kávy pro mě vlastně není příjemná. Když jsem poprvé ochutnala kafe, zkřivilo mi hubu a nakoplo žaludek. Když jsem do něj nalila mléko, trochu jsem tu pachuť otupila a rozmělnila, ale pořád je to něco, co prostě jen překonávám, protože potřebuju nastartovat nebo zrychlit neuronové obvody. Jasně, kofeinové tablety jsou v tomhle uživatelsky komfortnější, ale ty beru jen výjimečně, protože mají příliš rychlý nástup a způsobují mi svalový třes. A to fakt nechcete, když v ruce držíte skalpel.
A stejné je to i v jiných oblastech života. Kdykoli mám chuť se na všechno vykašlat, lehnout si na gauč a hnít, jdu cvičit, uklízet nebo se projít, poněvadž vím, že potřebuju přesně pravý opak. Jakmile vypnu, přijde mnohem hlubší deprese a najednou je mnohem těžší se zvednout.
Nad šálkem čaje jsme s Ianem rozebrali moji sebedestruktivní stránku. Přiznala jsem mu, co jsem provedla po minulé návštěvě, a hodně mluvila o doktoru Lloydovi a o tom, co mi o sobě prozradil on. Ian vypadal, že rozumí, co se mu snažím sdělit, ale bylo vidět, že ho představa sebepoškozování znepokojuje. Dokonce mi položil otázku, jestli jsem někdy pomýšlela na sebevraždu. Ne. Taková píčovina mě fakt nikdy nenapadla. Ne, ani ve chvíli, kdy termín „na píču“ zdaleka neobsáhl veškerou mizérii, kterou jsem pociťovala.
Cílené působení bolesti vlastnímu tělu není totéž co touha skončit se životem. V podstatě je to úplně naopak. Pokud cítím bolest, vím bezpečně, že ještě pořád žiju. Pomáhá mi to navázat znovu spojení se svou fyzickou schránkou, od níž jsem většinu času odtržená nejen proto, že mám hluboko zakořeněný problém s jejím přijetím, ale hlavně proto, že je pro mě obtížné přestat přemýšlet. Bolest je jediný vjem, který mě dokáže spolehlivě osvobodit od myšlenkového perpetuum mobile uvnitř hlavy. A taky orgasmus. Ten přináší prakticky stejné uvolnění. Kombinace obojího je potom něco jako, když spláchnete pilulku efedrinu koktejlem z tequily a jdete si skočit bungee jumping. Neděláte to proto, že chcete umřít. Děláte to proto, že chcete žít naplno.
Tak jsem logicky zmínila Deana.
Od doby, co jsme spolu, mám totiž pocit, že žiju naplno. A i když nemám páru, kam se řítím, jedu na plný plyn, bez jakékoli brzdy, a cítím vítr ve vlasech a husí kůži a zrychlený tep a motýly v břiše a víc než kdy jindy si uvědomuju svoje tělo a poprvé v životě si ho užívám.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit