14. část

John ležel na posteli a pozoroval, jak se do hotelového pokoje pomalu vkrádají první paprsky nového dne. Natáhl se pro sešit ležící na nočním stolku, aby provedl nový záznam, oblékl se a prkenným krokem se odpotácel směrem na recepci. Linus už stál za pultem a ťukal něco do počítače.
“Dobré ráno,” pozdravil.
“Dobré.”
Něco v Johnově hlasu přimělo Linuse zvednout oči od obrazovky.
“Vypadáš hrozně. Další špatná noc?”
“To nic,” John mávl rukou. “Kde tady v tuhle hodinu seženu kafe?”
“Počkej tady.”
Než se John zmohl na protest, Linus kamsi zmizel. Sesunul se tedy do polstrovaného křesílka, zaklonil hlavu a zavřel oči. Události předchozí noci v něm nechaly spoustu otázek. Je možné, že by některý z chlapců byl naživu po dvaceti letech? Nebo to byl jen přelud? Pomalu se cítil, jako by ho ve světě Soumraku už nemohlo nic překvapit. A přesto…
“Ehm?” uslyšel zakašlání. Otevřel oči a spatřil Linuse s hrnkem kouřící kávy a talířem toustů.
“Díky. Moc jsem toho včera nesnědl a potom jsem včera na baru… Však víš.”
Linus kývl, že rozumí a vrátil se k práci za pultem. John chvíli v tichosti snídal a potom mu to nedalo.
“Linusi?”
“Ano?”
“Co když existuje vysvětlení toho všeho? Co když to spolu všechno souvisí? Osada v kopcích, doly i zmizení chlapců. Co když jsem na stopě něčemu, něčemu…” Hlas se mu vytratil.
“O tom jste mluvili včera se šerifem? Inu, občas se tu objeví lovci záhad a senzací,” Linus nadhodil. “Chvíli slídí kolem a potom odjedou s prázdnýma rukama. Nepřipadáš mi ale, že bys mezi ně patřil.”
“Ne, to ne. Jen mám takový pocit… Kolik je hodin?”
“Bude sedm.”

***

Šerif Johnson na něj už čekal u auta před stanicí.
“Nasedněte si,” pobídl Johna dovnitř.
Chvíli jeli mlčky, než šerif prolomil ledy: “Proč se o to zajímáte? Je to dávná historie. I když najdete pozůstatky těch chlapců, nemůžete čekat žádnou odměnu. Kromě starého Caleba se jejich rodiny dávno odstěhovaly.”
John chvíli váhal, ale nakonec vyhýbavě odpověděl: “Myslím si, že pokud člověk může pomoci, tak by pomoci měl.” Potom tišeji dodal: “A nečinnost by ho mohla pomalu dohnat k šílenství.”
K jeho překvapení šerif přikývl souhlasem: “Před dvaceti jsem byl pouze zástupcem a vyšetřování vedl starý šerif Daniels. Přišlo mi, že tehdy vyšetřování ukončil hrozně rychle a že se celou aféru pokusil zamést pod stůl. Teprve s odstupem času jsem si uvědomil, že bez řádných stop se těžko vede vyšetřování. Chlapci se přes noc se vypařili jako pára nad hrncem. Žádné dopisy na rozloučenou, žádní svědci, nic. Dokonce ani žádné oblečení s nimi nezmizelo, jakoby ulehli do postele a ráno byli pryč. Samozřejmě že jsme se psy pročesali celé okolí, ale nic jsme nenašli.”
Chvíli se odmlčel, jakoby hledal slova, a pokračoval: “Šerif Daniels brzo poté odešel do důchodu. Nemusel sledovat, tak jako já, co se dělo poté. Celá aféra ležela nad městečkem jako stín. Rodiče přestali pouštět děti ven bez dozoru, celé rodiny se stěhovaly pryč a nakonec tu zůstal málokdo, kdo nebyl spojený s prací na pile. Nejhorší ze všeho bylo sledovat Caleba Adamse. Zmizení syna ho naprosto zničilo. Však jste ho sám viděl. I kvůli němu vám pomůžu.”

***

Zaparkovali před šedivou administrativní budovou pily. John se rozhlédl po průčelí budovy, ale šerif ho vzal za rameno a ukázal mu na druhou stranu, kde parkoviště končilo prudkým srázem. Opatrně sestoupili dolů a pokračovali mezi nízkými stromy po kamenitém úbočí kopce. Po asi půl hodině svižné chůze dorazili k místu kde kopec přecházel ve skalnatý útes. Z něj měli výhled dolů do údolí na městečko utopené v lesích.
“Někde tamhle je Millerovic dům, kde měli chlapci klubovnu,” máchl šerif směrem k lesům pod nimi. "Když zmizeli poprvé, zjistili jsme, že sem chodí prozkoumávat staré šachty. Zašli jsme sem se šerifem odpálili jsme vstup do dolu. Pojďte.”
Mezi trsy trávy stále prosvítaly zbytky rezavých kolejnic, které končily pod hromadou suti, kde býval vstup. Nad ním se na skalní stěně vyjímal starý a dávno nečitelný nápis. John zklamaně zvedl ze země starý železniční hřeb.
“Nikde nic…” vydechl.
“Neřekl bych. Podívejte!” šerif ukázal na hromadu suti. “Někdo se pokusil zával odhrabat.”
Otvor byl až úplně nahoře a nebyl moc velký. Stěží by se do něj vešel člověk.
“Něco tam je,” řekl John a už se natáhl dovnitř. Ven vyndal pomuchlaný a prázdný batoh.
“Ten batoh znám. Patří Calebovi,” řekl šerif s temným stínem ve tváři.