13. Milování

Na informačním transparentu nad recepcí urgentního příjmu červeně svítilo datum 25. prosince 2017, čas 11:47. A třebaže většina obyvatel Londýna právě zasedala ke svátečnímu obědu nebo se ještě stále věnovala obdarovávání blízkých, personál nemocnice vnímal vánočního ducha jen skrze barevné řetězy a cukroví na stolech v odpočinkových místnostech.
Službu měli tři lékaři, dvě řádné sestry a recepční.
V práci zůstala zcela typicky i doktorka Potterová, která teď na vyšetřovně č. 2 za pomoci gynekologického zrcadla a pinzety vytahovala z rozkroku mladé slečny kus banánu.
„Tak, hotovo. Provedu vám vaginální výplach a můžete jít.“
„Díky,“ pípla slečna a její sytě rudý obličej naznačoval, že odsud touží zmizet rychlostí světla a už se nikdy nevrátit.
„Propříště bych doporučovala použít vhodnější masturbační pomůcku. Co třeba mrknout na internet? Nabídka je široká. Jistě by vás některý z dostupných výrobků dokázal uspokojit.“
„Jo… Hm… Jenomže já jsem… na to jídlo, jestli mi rozumíte. Nemůžu si pomoct, vždycky mě to chytne, když koukám na Gordona Ramsayho.“
„Chápu. V tom případě, co zkusit třeba okurku? Má neutrální pH a na rozdíl od banánu nehrozí, že byste ji v sobě rozmačkala.“
„Hm… Asi máte pravdu. Zůstanu u okurek.“
„Fajn.“
„A salámu.“
„Pokud se rozhodnete pro ten salám, použijte prosím kondom. Předejde tak nepříjemné bakteriální infekci. A možná by stálo za to pořídit si v rámci prevence nějaký antibakteriální lubrikant.“
„Tak jo. Dám na vaši radu, doktorko.“
Lily si stáhla rukavice, hodila je do koše a podala jí pár papírových ubrousků.
„Utřete se a můžete domů. Hezké Vánoce.“
„Vám taky. Jste prima ženská.“
Lily se rozpačitě pousmála, zanesla na recepci její kartu a vzala si novou. Stella za pultem zmáčkla na ovládacím panelu pořadového systému zelené tlačítko, na informační tabuli začalo blikat číslo 13 a další pacient byl navigován na čtvrtou vyšetřovnu.
Byl to pan Peacock, kterého už místní lékaři dobře znali.
„Dobrý den, doktorko Potterová!“ pozdravil halasně a cestou do otevřených dveří začínal rozepínat kalhoty.
„Zase krůta?“
„Ale no jo no! Však byl včera Štědrej večer, ne?“
„Pochopitelně. Tak pojďte dál.“
Když o deset minut později vylezla, srazila se na chodbě s mužem ve střízlivém obleku, lakovaných oxfordkách a klobouku. Aktovka mu vyletěla z ruky a při dopadu ze sebe vychrlila desítky dokumentů.
„Promiňte.“
„To nic. Jsou to jen papíry, ne vajíčka.“
Sklonila se k zemi ve stejný okamžik jako on a jejich hlavy o sebe ťukly.
„Sakra, promiňte. Chtěla jsem vám pomoct.“
„Nedělejte si starosti. Zvládnu to sám.“
Přes jeho nekompromisní ubezpečení Lily několik papírů zvedla ze země a jejímu bystrému oku neuniklo, že se jedná o pitevní protokoly. Teprve teď zaostřila na mužovu tvář a uvědomila si, na koho se dívá.
„Vy jste Percy Weasley, že?“
„Doktorka Potterová, pokud se nemýlím. Děkuji,“ pravil se snahou o odměřený tón, vytrhl jí papíry z ruky a narval je zpátky do tašky. „Byl jsem navštívit bratra.“
„Samozřejmě. A vzal jste to zkratkou přes suterén.“
„Když už jsem tady, využil jsem příležitosti a zašel pozdravit známého.“
„Do márnice? Máte hodně známých mezi mrtvolami?“
Jeho pohled ztvrdnul.
„Pár by se jich určitě našlo.“
„Nepochybně. Všimla jsem si, že ve vašem úřadě stoupla úmrtnost.“
„Možná byste si měla méně všímat.“
Očima kmitnul ke své aktovce.
„A to má být co? Výhružka?“
Založila si ruce v bok a celá se naježila.
„Jen přátelská rada. Zatím.“
„Aha. Tak já vám taky jednu dám, když dovolíte. Přestaňte mě zastrašovat. Už jsem v životě potkala dost arogantních hajzlů a ještě se nenašel jedinej, ze kterýho bych si cvrnkla do kalhotek. A rozhodně s tím nehodlám začínat. Nebojím se vás o nic víc než švába v koupelně.“
Percy ji trpělivě vyslechl, v obličeji ani náznak emoce. O to překvapivější byla jeho verbální odpověď.
„Líbíte se mi. Nechcete zajít na večeři?“
„Co prosím?“
„To je taková večerní činnost, při níž spolu mohou dva lidé konverzovat, vzájemně se o sobě něco dozvědět a…“
„A?“
„Dál už to nechám na vás.“

Leželi na vlhkém prostěradle, hlavou opření o mokrý polštář. Deka, kterou se mohli zakrýt, byla příliš daleko, zmuchlaná někde v nohách postele, kam se nikomu nechtělo natahovat.
Když po uspěchaném prvním dějství opustili koupelnovou scénu, ani se neobtěžovali použít ručník. Přesunuli se do Siriusovy ložnice, kde pokračovali v ještě rychlejším tempu, jen tři kroky od postele, kam už se nedostali, poněvadž Sirius Edwarda přirazil tváří ke zdi a na několik minut ho uvěznil v dokonale surovém spojení. Drtivý stisk nepovolil ani v momentě, kdy mu blesklo hlavou, že tenhle tlak nevyhnutelně povede k modřinám. Zběsilý rytmus držel navzdory vědomí, že jemu samotnému by se to nezamlouvalo. Reakce těla ho ale ujišťovaly, že přesně takhle to Edward chce. Rychle, tvrdě a bez ohledu na následky. Po svém vlastním vyvrcholení se Sirius svezl na zem a druhý akt završil ústy hladově zabořený v jeho klíně. Třetí dějství odehráli po půlhodinové přestávce na sprchu a cigaretu. Bylo výrazně méně divoké, daleko víc procítěné, strávené v poloze dvou lžiček v příborníku a naplňující význam slova milování.
„Takže teď už máme vztah?“ zeptal se Sirius. Jeho hlas zněl po dlouhém mlčení chraplavě a ozývalo se v něm klukovské nadšení.
Edward vstal z postele a nahý zamířil ke dveřím. Přes rameno mu věnoval úsměv.
Sirius civěl na jeho zadek, dokud mu Edward nezmizel na schodišti. Pak se zvedl a pospíšil si za ním.
„Hej! Neodpověděl jsi mi! Kam sakra jdeš?“
„Mám žízeň.“
Edward vyzvedl na chodbě svoje věci a cestou do kuchyně se začal oblékat.
„Neodpověděl jsi mi,“ zopakoval Sirius.
Edward si do sklenice napustil vodu a celou ji vypil.
„Máš pravdu. Neodpověděl.“
Sirius na něj zůstal nechápavě zírat. V hlavě měl zmatek.
„A odpovíš mi?“
„Jak moc naléhavě tu odpověď potřebuješ?“
„No jako rád bych měl jasno, zlato. Před chvílí jsme si to rozdali. Je to oficiální začátek vztahu nebo jenom posun z levelu soulmates na level sexfriends a tam to zůstane?“
Edward se pobaveně pousmál. Mlčel. Zády opřený o linku stál naproti němu a cípy rozepnuté košile a kalhoty s nízkým pasem odhalovaly fialové podlitiny na břiše.
„Nebo...“ hlesl Sirius a očima krátce zabloudil k těm místům, „…už se mnou nechceš nic mít? Kvůli –“
„Líbilo se mi to. Líbí se mi to. Takhle. Ačkoli příště bys mi nemusel drtit pánev i zvenčí.“
„Tak v čem je problém?“
„V ničem.“
„Chceš mít se mnou – čemu se do prdele směješ?“
Edwardův zrak neustále sklouzával mezi Siriusovy nohy a celá jeho tvář naznačovala, že brzy vyprskne smíchy.
Sirius si uvědomil, jak směšně musí působit, když se snaží vést vážný rozhovor, zatímco mu penis pleská o stehna, kdykoli začne zuřivě gestikulovat.
„Moment.“ Došel si do koupelny pro župan, zahalil se do něj a řádně jej utáhl v pase. „Už můžeme normálně mluvit?“
„Ano.“
„Fajn… Takže –“
„Čaj?“ nabídl Edward a zapnul rychlovarnou konvici.
„Jo, proč ne. Vztah?“
Edward se zamračil.
„A jsi na něj připravený?“
„Jestli jsem – děláš si srandu? Samozřejmě, že jsem – jsem připravenej úplně na všechno, do psí prdele! Čekal jsem na tebe 12 let!“
„Celých těch 12 let jsi přemýšlel o vztahu se mnou?“
„Přemejšlel jsem o spoustě věcí. A můžu tě ujistit, že neexistuje nic, co by mi neproletělo hlavou.“
„Kulka. Ale za to jsem nesmírně rád.“
„Já jenom potřebuju mít jasno, jasný?“
„Jasně.“
Edward zalil čaj a donesl hrnky ke stolu, kam se spolu posadili.
„Nemáš hlad?“
„Přestaň uhejbat, ty hade!“
„Popravdě jsem krysa.“
„Jo, to sedí. Já jsem prase.“
„To je taky trefné. Nakydat si na lanýžové špagety kečup může jen ultraluxusní čuně.“
„Udělal jsem to jednou.“
„Protože ti je naservírovali jen jednou.“
„Protože jsi je objednal ty, zatímco já jsem byl na hajzlu. Kdybych měl možnost objednat si sám, tak jsem ten kečup používat nemusel… Mimochodem, ten čaj je fakt dobrej,“ zhodnotil překvapeně Sirius.
„Já vím,“ ušklíbl se Edward samolibě. „Není totiž černý, jak by se mohlo zdát při pohledu na jeho barvu. Je to oolong.“
„Co? To je nějaká kletba?“
„Čaj, jehož lístky prošly kratším procesem oxidace. Laicky řečeno přechod mezi zeleným a černým čajem. Neměl by se přelívat vroucí vodou. Ideální je 80 až 90 stupňů.“
„Ty jsi vážně čajovej úchyl. Jak moc tě urazí, když si do něj hodím cukr?“
„Miluju tě, Siriusi.“
Sirius upustil cukřenku a ta se při střetu s podlahou rozletěla na tři kusy a miliardu sladkých zrníček.
„Do píči. Nemám vysavač.“
„Tak to zřejmě budeš muset zamést.“
„Za chvíli. Pokračuj.“
„Přál bych si mít s tebou vztah. Ale obávám se, že –“
„– ti vadí, že jsem dobytek, co zalejvá lanýžový špagety kečupem a oolong vroucí vodou?“
„ – že –“
„– jsem příliš vulgární?“
„Ne. Pokouším se ti říct, že –“
„– mám moc dlouhý péro?“
„Moc žvaníš!“
„S tím se dá něco udělat. Na rozdíl od toho péra.“
Edward schoval obličej do dlaní a táhle si povzdychl.
„Tvoje péro mi naprosto vyhovuje. Můžeme opustit falickou fázi nebo si chceš v téhle oblasti ještě něco vyřešit?“
„V pohodě, už jsem klidnej.“
„Výborně. Potřebuju čas, hvězdičko.“
„Čas? To je všechno?“
„Ano. Jakkoli si uvědomuju, že to zní jako to největší románové klišé, potřebuju čas, abych se vyrovnal s tím, co všechno k tobě cítím, protože je toho mnohem víc, než jsem tušil, a přestože je to absolutní vrchol toho, co jsem kdy mohl zažít, je to až příliš intenzivní. Jako nekontrolovatelná chemická reakce, ketaminová halucinace, neviditelná hranice mezi dokonalým tripem a letální dávkou.“
„A to jsi mě nezkoušel aplikovat orálně.“
„Ježíši, Blacku!“ zaúpěl Edward a vjel si prsty do stále ještě zpocených vlasů.
„Ježíše sem teď netahej. S tím si to vyřeším později. Tak co? Zůstanem tady nebo půjdem nahoru?“
Edward na pár vteřin zaváhal. Pak dopil čaj a s pohledem upřeným do Siriusových očí si klekl přímo do hromady cukru pod jeho nohama.
„Hmm…“ Sirius mu škádlivě přejel ukazováčkem po spodním rtu. „Nebojíš se, že překročíš bezpečnou dávku, zlato?“
Edward zatáhl za pásek jeho županu.
„Myslím, že to risknu.“
„A teď mluvíš o vztahu nebo jen o další záplavě oxytocinu?“
Sirius se namísto odpovědi dočkal něčeho mnohem příjemnějšího, co ho konečně přimělo přestat žvanit.

Harry zaparkoval 200 metrů před vjezdovou branou, neboť dál už se projet nedalo. Cesta byla zavátá sněhem a nikdo nepovažoval za nutné ji odhrabat. Vystoupil, ze zadního sedadla vyzvedl objemnou krabici ve vánočním balicím papíru a zachumlaný do vlněného kabátu, s kulichem na hlavě a tlustou šálou kolem krku prošlapával půlmetrové závěje.
Ke vchodovým dveřím dorazil obalený takovou vrstvou sněhu, že připomínal sněhuláka.
Litoval, že si nevzal rukavice. Zmrzlými prsty stisknul domovní zvonek a čekal.
Draco trhnutím otevřel dveře a zůstal na něj zírat s otevřenou pusou.
„Veselé Vánoce. Prosím tě, mohl bys mě pustit dovnitř?“ zaškemral Harry, kterého už zima roztřásala tak, že nebyl schopný stát v klidu.
„Samozřejmě,“ vzpamatoval se Draco a nechal ho projít dál. „Ani se tě neptám, jestli si dáš čaj. Chceš k němu brandy nebo rum?“
„Já jsem tu autem.“
Harry vešel za Dracem do obývacího pokoje, krabici složil na konferenční stolek a sám se úlevně složil do křesla před plápolajícím krbem. Kabát, čepici i šálu zatím nikam neodkládal a měl v úmyslu nechat si to všechno na sobě, dokud si nevzpomene, co to znamená, když je člověku horko.
Za chvíli už mu v dlaních přistál kouřící hrnek černého čaje a on pocítil téměř hmatatelnou vděčnost. Zvlášť potom, co se napil a zjistil, že je to porcovaný Assam, že ho Draco louhoval přesně čtyři minuty a přidal do něj dvě zarovnané lžičky cukru.
„Dokonalost,“ vydechl.
Dracův úsměv byl nadutý až hanba. Posadil se do druhého křesla a ukázal na krabici.
„To je pro mě?“
„Ano. Dárek pro tebe.“
„Hmm.“
Vzal krabici a položil si ji na klín. Překvapilo ho, že skoro nic neváží. Automaticky předpokládal, že tak objemný předmět bude těžký. Když roztrhal papír a otevřel neoznačenou lepenkovou krabici pod ním, čekalo ho další překvapení. O něco menší krabice, na níž bylo černým fixem napsáno: Rozbaluj dál. No dobrá tedy. Draco rozdělal i druhou krabici a uvnitř nalezl třetí, opět zabalenou do vánočního balicího papíru. Cedulka na ní hlásala: Jen rozbaluj.
Loupl po Harrym očima, ten však předstíral, že pozoruje cosi zajímavého za oknem.
Strhl papír, netrpělivě sáhl dovnitř a vytáhl… krabici.
A takhle to šlo dál a dál, až mu v ruce skončila malinká krabička z měkkého kartonu, na které stálo: Co asi ukrývám?
„Že by krabičku od zápalek?“ utrousil sarkasticky a nasupeně ji otevřel.
Do dlaně mu vypadl řetízek s přívěskem. Když si ho pořádně prohlédl, spatřil v něm labuť. Byla velice zdařile vyrytá do vločkového obsidiánu ve vkusném stříbrném medailonu.
Draco na dárek poměrně dlouho civěl. Pak ho stiskl v dlani a hřbetem té dlaně setřel stopu po slze, která se vydala na cestu k hornímu rtu, kde nepříjemně lechtala.
„Hajzle,“ procedil mezi zuby a vší silou ho nakopl do holeně.
Harrymu se také do očí natlačily slzy, avšak s dojetím měly pramálo společného.
„Do prdele!“ zavyl sopránem, jež by mu záviděl kdejaký sólista dětského pěveckého sboru, a odložil hrnek na stůl, aby si mohl vyhrnout nohavici a přesvědčit se, že jeho tibia je pořád ještě vcelku.
„Je nádherný, Pottere. A velice pochybuji o tom, že jsi ho sehnal na e-shopu. Je vyrobený na zakázku.“
„Dobrá dedukce.“
„Řekneš mi k němu něco?“
„Labutí jezero. Okamžik, kdy jsem se do tebe zamiloval.“
„A ten obsidián? To asi nebude ochrana před zlými duchy.“
„Nikdo není jen černý nebo jen bílý. Nikdo není bez kazu. Ale i tak ho jako celek můžeme milovat.“
„Páni, ty jsi u toho i myslel. Jsem ohromen.“
„Je to moje omluva. A zároveň způsob jak ti říct, že jsi pro mě důležitý.“
„Omluva se přijímá.“
Harry se zatvářil rozčarovaně.
„No tak na co hergot čekáš, Pottere?“
„A na co čekáš ty?“
„Na to, až mi ho připneš? A taky bys mi při té příležitosti třeba mohl dát pusu.“
„Jasně.“
Harry se jako mátoha zvedl z křesla, obešel to Dracovo a nasadil mu řetízek kolem krku. Medailonek spadl přesně do mezery mezi druhým a třetím knoflíčkem košile, což zaručovalo, že na formálních akcích o něm nikdo nebude mít ani tušení, na odpoledním koktejlu ho zahlédne pouze ten, koho Draco pustí do intimní zóny, a na grilovačce u Weasleyových ho bude moci obdivovat úplně každý.
„Já pro tebe bohužel nic nemám. Ale můžu se převlíknout za vílu, vykouřit ti ho a pak teatrálně zvolat: Veselé Vánoce!“
Harry se nerozesmál jen proto, že ho pořád ukrutně bolela noha. Objal ho pod rameny, spojil své ruce s těmi jeho, něžně se o něj otřel tváří a pak ho dlouze políbil.
„Škrábeš,“ postěžoval si Draco, ale jeho tón byl škádlivý.
„Můžeš mě oholit.“
„Víš, že používám břitvu, viď?“
„Jako, že bych se měl bát? Nehraj si na drsňáka, Malfoyi, ty bys neublížil ani kuřeti.“
„To je fakt. Co se týče drůbeže, dávám přednost práci s již usmrcenými jedinci.“
„Což mě přivádí k drzé otázce: Máš tu něco k jídlu? Umírám hlady.“
„Jako obvykle,“ ušklíbl se Draco, neochotně ze sebe setřásl jeho paže a vstal. „Mám tu krůtu ze včerejška.“
„A zbyla nádivka?“
„Vzhledem k tomu, že jsem večeřel sám, zbylo všechno kromě kaše.“
„A tu mi asi neuděláš, že?“
Draco zastavil v půli cesty do kuchyně a otočil se na něj s pohledem plným nevíry.
„Ne, ale můžu ti udělat modřinu na druhé noze, chceš?“
Harry zvedl ruce v obranném gestu.
„Už nic neříkám. Dám si k tomu chleba.“

Kingsley seděl ve své domácí pracovně, inkoustovým perem odepisoval na dopis, který předevčírem obdržel od nejmladší ze tří sester, a vychutnával si přitom horkou tureckou kávu se špetkou kardamomu. V rohu stolu stál zlatý rámeček s hromadnou rodinnou fotografií starou už tolik let, že celá vybledla. Byl na ní zachycený jako třináctiletý chlapec v letní košili s květinovým vzorem, po svém boku měl z každé strany jednu sedmiletou dívku, podobnou té druhé jako vejce vejci, a na tříkolce v popředí sedělo batole. Otec, oblečený do ležérního obleku béžové barvy, i matka v široké sukni ke kolenům a nabírané halence stáli na prvním ze sedmi schodů přístupového schodiště k jejich novému domu v Dorchesteru. Všichni se šťastně usmívali a jejich oči zářily radostí.
Ještě donedávna bydleli s Maureen společně. Po propuštění z léčebného zařízení pro narkomany potřebovala oporu a zázemí a Kingsley jí to všechno velice rád poskytl. Po téměř pětiletém užívání kokainu se sama přihlásila do odvykacího programu a on byl na ni nesmírně hrdý. Strávila u něj dva roky, než se znovu postavila na vlastní nohy a začala nový život jako kuchařka v oblíbené restauraci Portobello.
Když se chystal list podepsat, zazvonil domovní zvonek. Pečlivě pero zavřel a odložil do pouzdra. Pak si oblékl sako a sešel dolů do přijímací haly.
„Dobrý večer, Kingsley.“ Na prahu stála Rose, sousedka z vedlejšího domu. Sympatická dáma, která ho pravidelně zvala na nejrůznější charitativní akce a se kterou občas chodíval běhat. „Vezu do farnosti nějaké krůtí sendviče, co jsem vyráběla, a napadlo mě, že byste jich třeba pár ocenil k dnešní večeři.“
„Děkuji, Rose. Jste hodná.“
„Za málo. Říkala jsem si, že bychom mohli příští víkend něco podniknout.“
„Pořádáte další sbírku?“
„Ne, ne. Myslela jsem něco soukromého.“
„Soukromého…“
„Jenom my dva. Chodíte do kina?“
„Obávám se, že jsem tam naposledy byl, když ještě promítali černobílé filmy.“
„A nechtěl byste se mnou zajít na nějaký barevný?“ mrkla Rose.
Kingsley si rozpačitě odkašlal.
„Pokud jsem správně pochopil váš záměr, pak musím odmítnout. Neberte to prosím špatně, Rose, ale opravdu nerad bych ve vás vyvolal nějaké falešné naděje.“
„Už někoho máte?“
„Ne, nejsem zadaný.“
„Takže problém je v tom, že jsem žena? Dáváte přednost mužům?“
„Dávám přednost samotě.“
„To jako, že žijete v celibátu?“
„V podstatě ano.“
„Aha… Fajn. Tak jo… Ale proboha proč?“
„Protože jsem takhle spokojený.“
„To je všechno?“
„Ano. Víc v tom nehledejte.“
„Dobře,“ usmála se poněkud křečovitě Rose.
„Děkuji vám za ty sendviče. A hezký večer.“
„Vám taky,“ odpověděla automaticky, otočila se a zamířila k autu. Potom se zarazila, ohlédla a doufala, že ještě nestihl zavřít dveře. „A jako s kamarádkou byste do toho kina zašel?“
Úzkou mezerou mezi dveřmi probleskl Kingsleyho široký úsměv.
„S velkým potěšením.“