13. Lycvina volba

„Matko, počkej,“ doběhla Lycva Pramáti. „Nemůžeme ho tady nechat!“
„Můžeme, a taky necháme,“ odvětila Pramáti, aniž by se zastavila, i když hůl zabodávala do země s větší razancí než obvykle. „Není to snadné rozhodnutí, děvče, ale taková jsou údělem Pramáti rodiny. Od začátku války jsme neměli dobrý rok, každé jaro vyrážíme na cestu skoro bez zásob. Ještě jeden takový rok a nemusíme přečkat zimu. To nebudu riskovat kvůli žádnému muži, ať se k nám v minulosti zachoval jak chtěl dobře.“
„Dobře?“ vyprskla Lycva. „Slyšela jsi o Supech, co dělali, jak dopadla Anrianina rodina! Nebýt jeho, to samé by se stalo nám!“
„Myslíš, že on nezabíjel naše lidi? Myslíš, že se do deabartského zajetí dostal náhodou? Skrývali jsme ho, lhali jsme kvůli němu, zachránili jsme mu život, náš dluh je tím splacený. Nic dalšího nás k němu neváže, dokonce i Putovní zákon byl naplněn.“
„Ale…“
„Nech už toho! Rozhodla jsem se, a to je konečné!“
Lycva instinktivně o půl kroku ustoupila. Nepamatovala si, kdy Pramáti naposledy zvýšila hlas.
„Bez odpočinku a pomoci se neuzdraví,“ hlesla.
„V tom případě šetři dech. Máš dnešek a zítřek na to, abys mu vyzpívala tolik síly a uzdravení, kolik dokážeš.“

*

Po poledni Lycva klečela u řeky a prala zakrvácené obvazy. Drhla je tak silně, div je nepotrhala, a chtělo se jí křičet. Fanred se zdál smířený s osudem, Laivo slíbil, že se o něj postará, ale Lycva je slyšela plánovat. Chtěli se vydat do tábora ollienskách válečníků u Zimoviště, vzdáleného tři dny chůze pro rodinu, dva pro silného muže. Ai Ciligh neměli žádné vozy, všechno, co potřebovali, si nosili na zádech nebo na oslech, a cesty podle toho vypadaly – samý kořen a kámen. Přesouvat raněné bylo možné jen na koňském hřbetě nebo na nosítkách. Předpokládala, že Fanreda posadí na koně a do dvou dnů mu zlomené žebro probodne plíci.
Ždímala obvaz, dokud z něj nevymáčkla poslední kapku vody. Pak jím mrskla do koše a vykročila zpátky k tábořišti. Už z dálky viděla matku, jak jí jde naproti.
„Pramáti vydala pokyny,“ prohlásila Kirilla bez úvodu. „Už jsi mluvila s Unvarem?“
„O čem?“
„Aby ti řekl, kam jdeme, abys nás potom našla.“
„Potom?“
„Zůstáváš tu snad s Fanredem, nebo ne?“
Lycva na ni jen zírala, jako by jí nerozuměla jediné slovo.
„Víš, že ani kdybys zpívala celý den, tak Fanred nebude dost silný na to, aby se pozítří vydal na cestu. Musíš s ním zůstat, jestli má mít nějakou naději.“
„Pramáti rozhodla, že odcházíme…“
„Copak máš nohu uvázanou k její holi? Počkáš s ním, pomůžeš mu, a pak se vrátíš k nám.“
„Ale co když mi to Pramáti nedovolí? Co když mě nepřijme zpátky?“
Kirilla se zhluboka nadechla a pak Lycvu kopla do holeně. „Vzpamatuje se už, holka! Kdyby si takovou otázku pokládal on, když nás dohnali Rozetínačovi Supi, tak už všichni hnijeme v močálu. Lidé se od rodiny oddělují a vracejí se každou chvíli, stádopěvci vodí kozy na pastvu, cestopěvci hledají nové stezky, v čem je tohle jiné? Rodina nezůstane bez krvepěvkyně, má pořád mě, a Putovní zákon také ničím neporušíš. Proč by tě Pramáti nevzala zpátky?“
Lycva si zamračeně mnula místo na noze, kde už cítila formující se modřinu. „Tak já se asi vydám za Unvarem?“