11. Endorfiny

Je noc, pro mne čas aktivity. Heh, to zní jako bych byl nějaký upír. Rozdíl je, že upír potřebuje krev, zatímco já informace. Vylezu z postýlky, to už zvládám skoro samozřejmě, a jelikož je jasné, že ve své místnosti ani v komoře se už ničeho nedoberu, upírám pozornost na dveře do vedlejšího pokoje. Je tam ticho a pod dveřmi neprosvítá světlo lucerny, dá se tedy předpokládat, že tam nikdo není. Světlo prosvítající oknem je pro mne naprosto dostačující. S klikou si poradím díky triku s hadrem a pomalu nakukuji. Pokoj je prázdný, obě další dveře v něm jsou zavřené. S čím začít nejdříve? Rozhlížím se a při tom zachytím lehkou vůni. Něco zajímavého je nejspíše na stole. U stolu je židle, trochu ji poodstrčím a vylezu na ní. Copak to tu leží na stole? Kobliha! Sladce vonící pečivo na dosah ruky! K jídlu pořád dostávám vy víte co. Moje mučené chuťové buňky křičí. Popadnu tu nepoměrně velikou kulatou věc a cpu to do pusy. Zuby nemaje, žužlám a trhám. Těsto je naštěstí měkké a tak lahodně sladké. Vychutnávám si jak sousta prochází jícnem, a další a další. Pak je tu marmeláda! TO je vám pocit, jako když trpaslík v dole narazí na mitrilovou žílu! Doluju a doluju až už není co vytěžit. Sežral jsem jí celou. Najednou jsem skoro jednou tak těžší. Mám snad zpomalené pohyby. Ale stálo to za to. Tak jsem zase dneska nic nezjistil a teď ještě dofunět zpátky a doufat, že jsem se někde neupatlal...