10 - Povedené dvojičky

„Lačný lev teď hlady řve,
vlk si vyje k měsíci;
oráč chrápe v chatě své,
znaven prací tížící.
Na ohništi doutná sněť,
kulich kvílí, noční stráž,
churavec kde leží teď,
vzpomíná mu na rubáš.
Teď, kdy kolem ani ruch,
otevřený zeje rov,
z každého ven stoupá duch,
by se ploužil přes hřbitov.
A my elfi, honící
Hekatinu zápřež jen,
prcháme před dennicí
jdouce za tmou jako sen.
Teď však čilí jsme; ni myš
neruš domu toho tiš;
já pak, vše jak dříme v snách,
za veřeje smítám prach.“
„To je teda pěkná hloupost,“ špitla Angelina.
„Jaká hloupost! To je přece Shakespeare!” ozvala se zhrzeně Hermiona - ovšem pouze šeptem, protože rušit v hodinách se neodvážila.
„I tak hloupost,” přisadila si Katie.
„Říkala jste něco, slečno Cunninghamová?“ tázal se profesor Quirrell.
„Ano, pane. Chtěla jsem se ujistit, jestli se tam opravdu mluví o elfech,“ improvizovala rychle Katie.
Hermionina ruka vystřelila vzhůru. „Sen noci svatojánské je divadelní hra, napsaná na konci šestnáctého století. Nabízí divákům více názorů a více úhlů pohledu na jednu věc či osobu. Je zde kladen důraz na samostatné přemýšlení, což je typickým znakem renesance. Ta hra se má odehrávat v antickém období, ale reálie neodpovídají. Je to dramatické umění, takže ho nelze brát doslova.“
„Ehm, děkuji, slečno Grangerová. Recitoval jsem vám však tyto verše jako úvod k dnešní hodině, neboť se budeme učit jednoduché zaklínadlo, které má za cíl mimo jiné ochránit náš dům.“
Hermionina ruka vystřelila opět vzhůru. „Četla jsem, pane profesore, že taková ochranná kouzla jsou velice složitá.“ V jejích očích se zračila jistá dychtivost.
„Ano, slečno Grangerová, to je pravda. Dnes se však naučíte pouze velice jednoduché zaklínadlo proti potměšilým duchům, kteří nemohou doopravdy škodit, ale poněkud nám znepříjemňují život.“
Tentokrát se přihlásil Harry: „Takže něco jako Protiva, pane profesore?“
„Velmi trefné, pane Pottere,“ pousmál se Quirrell.
„Hm, to se bude vážně hodit,“ podotkla Lucy.
„Klid, prosím, klid,” snažil se utišit smějící se třídu profesor. „Nyní se rozdělíte do dvojiček. Ale pozor! Vždycky jeden nebelvír a jeden zmijozel.”
Tento nápad se s přílišným nadšením nesetkal, výjimku tvořily pouze Katie s Lucy a Angelinou. Drobný detail ovšem byl, že tvořily trojici, nikoli dvojici.
„Pane Goyle, myslím, že slečna Parkerová tamhle přebývá!“ ozval se kousek od nich profesorův hlas.
Lucy zbledla.
Katie rychle strčila loktem do Draca. „Dělej, pojď s Lucy. Ať nemusí s tím tupounem!“

Než se pan Malfoy vzpamatoval, už tvořil dvojici se slečnou Parkerovou.
„Díky, Traiáne!“ usmála se na něj Lucy.
„Co?“ vykoktal zmateně.
„Díky. Za záchranu.“
„Není zač.“ Oplatil jí úsměv. „Ale nejsem Traiánus.“
„Myslím, že by se to k tobě hodilo.“
„Naši si to zjevně nemysleli.“
Lucy vypadala poněkud zmateně. „Naši? Jako vaši? Myslíš svoje rodiče?“
Draco obrátil oči v sloup. „Koho jiného? K jakým Parkerovým vlastně patříš ty? K těm z Kentu, z Derbyshire, nebo z Northumberlandu?“
„Eeh?“ vypravila ze sebe Lucy.
Dalšího vysvětlování ji naštěstí ušetřil profesor Quirrell. Všichni byli konečně rozděleni do dvojic (Goylovi byla přidělena Hermiona Grangerová a Katie to sarkasticky komentovala, že si určitě prima popovídají o Shakespearovi) a profesor mohl přejít k zadání úkolu.
„Asi to úplně nechápu,“ posteskla si Lucy.
„Je to jednoduché blokovací kouzlo,“ vysvětloval trpělivě Draco. „Proti opravdovému nepříteli stačit nebude, ale na takový póvl, jako je Protiva, je to nejspíš docela dobré. Podívej. Teď vykouzli bublinu. Výborně, to je moc pěkná bublina. Sleduj.“ Jeho hůlka opsala půloblouk. „Retineo,“ vyslovil zřetelně a bublina se rozprskla.
„Takže ten duch se taky rozprskne?“ uvažovala nahlas Lucy.
„To ne, jen ho to zpomalí, takže tě přestane otravovat,“ vysvětloval Draco.
Vedle nich stojící Katie ladným mávnutím hůlkou zlikvidovla Angelininu pracně vytvořenou bublinu. „Mohli bychom to vyzkoušet na Binnsovi,“ navrhla šeptem. Ačkoli bylo jasné, že si dělá legraci, tvářila se přitom smrtelně vážně.
„Ten už je zpomalený dost,“ zaculila se Angelina.
Draco přejel pohledem z Lucy na Angelinu a zase zpátky. „Škoda, že vy dvě nejste ve Zmijozelu, byla by tam s vámi legrace.“
„To říkám od prvního dne,“ zamumlala Katie.
„Ovšem zdá se, že Hermiona se s Goylem moc nebaví,” poznamenala Angelina. „A Harry s Pansy Parkinsonovou taky ne.“
Draco pokrčil rameny. „Potter je nabubřelá nula, která si myslí, že před ní všichni kecnou na zadek. Mě ale vůbec nezajímá. Pojď, Lucy, zkusíme ještě jednou to kouzlo.“
„Jasně, Traiáne,“ zazubila se.
„Nech už toho Traiána. To bych ti taky mohl říkat třeba…“ zarazil se.
„Třeba jak?“ vyzvídala.
Mávl rukou. „To máš jedno. Vůbec nevím, proč mě to napadlo.“ Teprve mnohem později jí prozradí, že to jméno bylo Cassiopeia.

***

Studenti se pomalu trousili z učebny. Někteří s úsměvem, jiní s menším úsměvem, další zamračení.
„Ještě jedna taková hodina, a je po mně,“ utrousil otráveně Ron Weasley, když míjel stolek, z něhož si Katie sklízela věci. „Ta holka mě komandovala, jak kdybych byl její mladší bratr.“
„Myslím, že se jmenuje Millicent,“ odvětil nějaký kluk z Nebelvíru, jehož jméno Katie neznala. „A rozhodně je to pěkná koza.“
„No to teda jo,“ přisadil si Weasley. „Jenom zamečet! Ale kozy jsou aspoň užitečná zvířata.“
Katie měla v tu chvíli potřebu se nepřítomné spolužačky ze své koleje zastat. „Ovšem ty jsi užitečný jako tlustočerv, Weasley. I když, to je urážka tlustočervů. Ti se hodí aspoň do lektvarů.“
Zatímco Weasley na ni koukal jako vyoraná myš, druhý kluk se na ni nehezky zašklebil a jakoby nechtěně drcnul do jejího stolku. „Zdá se, že se ti něco rozsypalo, Cunninghamová. Asi by sis to měla posbírat.”

Katie v učebně osaměla. S povzdechem si uklidila zbytek věcí do brašny, teprve potom si klekla na podlahu, aby posbírala všechno, co jí ten hulvát shodil.
Minci, kterou měli mít připravenou do hodiny přeměňování, ovšem nemohla nikde najít. Musela se jí někam zakutálet…
Chvíli se rozhlížela po podlaze, pak si o kus dál všimla průhledné koule, v níž poznala pamatováčka – nejspíš totožného s tím, co poslala Nevillovi stará paní Longbottomová. Neville ho určitě hledá. Natáhla se, sebrala jej a strčila do kapsy s tím, že ho Nevillovi při nejbližší příležitosti vrátí.
V ten okamžik se dveře se dveře učebny zabouchly a někdo v nich zvenku otočil klíčem.
Katie stiskla zuby. „No báječně!“ pomyslela si. „To mi ještě chybělo!“
O malou chvilku později zahlédla, že se mezi prkny na podlaze něco zablesklo. Zaradovala se, že je to její mince – ale zmýlila se.