10. Je to tady

Doktor posbíral poslední věci a vyrazil na návštěvy. Dneska měl vlastně jen jednu.
Zastavil ve Lhotě přímo ve dvoře stavení starýho pana Vaňáska. Dveře do síně byly otevřené, tak jak to v létě bývá.
Zahlaholil: „Dobrý den, pane Vaňásek, jdu se kouknout na ty vaše bolavý záda.“
Když se nic nedělo, vzal za kliku do světnice a vstoupil. Přímo proti dveřím u protější stěny stála velká postel.
Věděl to už při prvním pohledu, jak uviděl ty strnulé rysy v obličeji.
Došel k posteli, odložil kufr a poodhrnul peřinu. Tělo bylo ztuhlé, ale pod peřinou ještě trochu teplé. Poloha mu přišla divná, jak kdyby si takhle nelehl sám. Zabral, aby pootočil tělo a viděl i zezadu na hlavu.

A uviděl tu ránu.

Vypotácel se ze stavení jako v mrákotách. Kecnul si na lavici přede dveřmi. Automaticky mu v hlavě naběhla modlitba, trochu se během ní vzpamatoval. Odpočinutí lehké už za ten Otčenáš a Zdrávas přidal zcela vědomě.

Co teď? O mechanismu úmrtí nebylo pochyb, i když tohle naposledy viděl už před mnoha lety, když ještě jako student za války vypomáhal v márnici. Takové věci se nezapomínají.

Bude muset zavolat policajty.
Nejbližší telefon byl u Marušky Tauchmanové, ale její chalupa vypadala opuštěně. Okna i dveře byly zavřené. Asi je u Láďovy maminky. Možná je to dobře, že ji do toho nebude muset tahat.
Další, kdo měl jako předseda JZD doma telefon, byl syn starého pana Vaňáska. Bydlel o kus dál ve velkém trochu chátrajícím statku. Doktorovi se bytostně nechtělo jít zrovna tohle řešit zrovna k Joskovi. Ale vypadalo to, že tam taky není nikdo doma.
Koukl na druhou stranu. Na plácku opodál přes cestu hráli kluci fotbal.
Rozhodl se. Došel zpět do domu pro kufr. S vědomím, že cokoliv tady bude průšvih, napsal vzkaz s průklepákem, aby měl kopii pro sebe. Vylovil i obálku.
„Franto!“ zavolal hodně nahlas. Jeden menší kluk se otočil. „Pojď sem!“
Doktor se přes všechnu vážnost situace usmál, přesně takhle to dělával jeho táta, říkal, že vždycky je mezi klukama aspoň jeden Franta.
Než kluk doběhl, zalepil vzkaz do obálky a vytahl z kapsy pětikorunu.
„Dobrý den, pane doktore,“ řekl kluk trochu rozpačitě.
„Potřebuju, abys s tímhle doběhl do hospody. Dáš to hostinskému a dohlídneš na to, že si to hned přečte. Nutně potřebuju, aby něco okamžitě zařídil.“
Kluk kýval hlavou a nespouštěl oči z ruky s pětikorunou. „Proč jste zavolal zrovna mě?“
„Jednak jsem taky Franta a taky máš z kluků nejrychlejší sprinty,“ řekl doktor bez zaváhání.
Kluk sebral obálku a pětikorunu a utikal z kopce do vsi, co mu nohy stačily.

Doktor se otočil zpátky ke stavení. Nejdřív šel dokončit ohledání zemřelého, pak nachystal všechny papíry.
Protože policajt stále nešel, tak se trochu porozhlédl okolo. Dal si pozor, aby na nic nesahal.
Furt se mu nechtělo připustit, že by tohohle hodného starého pána vzal někdo něčím po hlavě. Nemohl se o něco praštit? Žádný jiný zranění neměl. Doktor věděl, že takhle vysoko na temeni si člověk sám ránu nezpůsobí, i to, že to vypadalo, že ty rány byly minimálně dvě. Stejně mu to nedalo.
Ze síně byly otevřené dveře do komory i do chlíva, tak aspoň nakoukl, jestli někde nebude třeba nějakej trámek od krve. Nebyl.
Bodejď by jo. Starej pán byl docela drobnej. Takovej šlachovitej, shrbenej. Nikde v domě nebylo místo, kde by se musel sehnout, aby prošel.
Stejně to byla blbost, kdyby lezl do postele za živa, tak by byla kolem spousta krve.
Ale nějak si nemohl pomoct a stejně to ještě obešel venku. Na půdu chalupy se muselo po žebříku z venku. Ale žebřík byl asi ve stodole a stodola byla zamčená. U králíků ani u slepic taky nic, o co by se dalo praštit, nebylo. Ani ta krev nikde vidět nebyla.
Vrátil se zase do domu. Porozhlédl se po kuchyni. Ve dřezu byl hrnek a talířek od snídaně. V chladu síňky na jarmárce byl kastrůlek s nachystaným obědem.
Odhad doby smrti nebyla jeho profesní specialita, ale doba někdy mezi snídaní a obědem, to by mu celkem do rozpočtu sedělo.
Vyšel zase před dům a sedl si na lavici. Jak je možný, že furt nikdo nejde?

…

Uběhlo dalších dvacet minut, když uviděl přijíždět pohřebáky. Zaparkovali hned vedle doktorova auta a hned šli vytahovat rakev.
Doktor došel k zadním dveřím černé 1203. „Počkejte, ještě to nejde, ještě tu nebyli policajti.“
„Jak jako nejde?! Soudruh předseda to už přece domluvil!“ nechtěl se nechat odbýt jeden z nich.
Na kraji cesty zastavovalo další auto, předseda osobně.
Doktor se nadechl, „Pane Vaňásek, je mi to moc líto, tohle je bohužel násilná smrt, budeme muset počkat, až dorazí někdo z Veřejné bezpečnosti.“
„Jaká násilná smrt? Co mi to tu vykládáš? Co si to dovoluješ?! Já tady žádný policajty nestrpim! Běžte ho naložit, okamžitě!“
Doktor se s ním nehádal. Že má Joska Vaňásek na policajtech kamarádíčky, to mu bylo jasný.
Dva chlapíci už vyložili rakev z auta a Joska jim šel otvírat.

Šéf od pohřebáků zůstal stát u auta. Kouřil a mračil se. S doktorem se znali od vidění.
Doktor přešel k němu a podal mu papíry. Významně mu ukázal na zaškrtnuté políčko pitvy. „Tohle je bohužel naprosto jednoznačný nález,“ řekl bezbarvě.
„Nebojte doktore, já ho tam odvezu. Lidi v prvním zkratu dělají různý věci, to já za ty léta znám. On si to soudruh předseda za chvíli přepočítá, co se tam kde stalo nebo ztratilo nebo tak, a rozleží se mu to. Rozhodně si od něj stran pitvy nic vykládat nedám.“
Doktor měl své podezření, že pohřebák starýho pána odveze na soudní a mladýmu Vaňáskovi o tom neřekne. Ale bylo mu to jedno. Vlastně se mu dost ulevilo.
Z domu vykoukl jeden z pomocníků: „Šéfe?!“
„Tak já asi půjdu. Děkuju,“ rozloučil se doktor Šrámek.