10. Drobné nepříjemnosti

Přeměnění regenerují dobře. Ale mají své limity.
Useknutá hlava je jeden z nich.
Ve vlhké půdě se hloubilo dobře, potom, co se jeden dostal pod propletené kořínky vřesu. Ani to nebylo tak obtížné. Chtělo to jen cvik.
Racek ho měl dost.
Kromě toho, on hloubil tu menší díru. Pro hlavu.
O tělo se staral Beran, spolu s Králíkem, místním rezidentem. Prý: „Když si Králík, tak hrab!“ Ten kluk se ale nedal... a tak hrabe Beran s ním.
Ostatní taky nestojí se založenýma rukama. Vydra s Pískletem jsou na hlídce, Jestřáb se vydal splašit večeři.
Racek radši hrabe. Je to špinavá práce, ale zároveň uspokojující. Může při tom dobře přemýšlet, a dobře přemýšlet má zapotřebí.
Odolal prvnímu popudu, vydat se na výzvědy na jih sám. Toužil po tom, ale asi až příliš. Chtěl přenést bitvu na území protivníka – to ale nebyl nejlepší nápad. Nemůže tu nechat hlídku samotnou, bez velitele. Nemůže se jen tak vrhnout do dobrodružství.
Poslat někoho jiného? Hlídka by mohla pokračovat ve čtyřech. Musel by ale poslat někoho, kdo by to zvládnul. Samostatného, inteligentního.
Takové v jednotce má.
Jenomže zároveň musí dát vědět o plánovaném útoku na velitelství.
Hlídka ve třech je příliš nebezpečná.
Králíka poslat nemůže, zdejší vesnice potřebuje rezidenta. Nemohou ji ztratit.
Na velitelství taky musí poslat někoho samostatného a inteligentního.
Dobře. Pošle Vydru a zatím bude pokračovat po standardní trase. Tak ho budou moct najít. A když lépe ví, po čem koukat, možná něco zajímavého ještě najde.
Třeba i dalšího verbíře.
Díru vyhloubil moc velkou, ale nevadí. Hlavu uloží co nejhloub, zahází ji zeminou a vrátí vřes zpátky na místo. V téhle části světa nebude za pár týdnů po výkopech ani památky.
Nemůžou po sobě přece nechávat odpadky.
Králík s Beranem pomoct nepotřebovali. Už byli taky hotoví. Chvíle postání nad hroby. Ticho. Není důvod nic říkat.
Pak ona chvíle pominula a jakoby se všichni uvolnili.
„Víte... no.. pozval bych vás do vesnice, ale...“ Začal Králík lopotně.
„Ale jsi tam nový, moc lidí ještě neznáš a nechceš vzbudit zlou krev, já rozumím.“
„Byli zvyklí na Vrana,“ pokrčil Králík rameny. „Znáš zdejší – nemají rádi změny.“
Racek znovu prudce zatoužil po výpravě na jih. Jen on sám. Zjistí, co se tam děje, pak najde svého starého spolubojovníka a bude na něj chvíli řvát. To zní jako dobrý plán.
To by udělal Vran.
Takže to asi nebude moc dobrý plán.
Naštěstí jeho myšlenky přerušil návrat Jestřába a jeho úlovek.
„Jelen? Ses zbláznil, chlape, to nesežerem!“ vybuchl Beran.
„To vám byla taková náhoda...“ shodil Jestřáb svůj úlovek z ramen. „myslel jsem na nějaké tučné králíčky – na kopci mají nory. Ale jak tak klidně jdu po cestě, nic zlého netuše, vidím jelena. Jasně, že jsem se za ním nechtěl pouštět, je moc rychlý a moc velký a králíci jsou mnohem rychleji upečení. Ale ten trouba mě zvětřil a vyrazil ozlomrk z kopce a prakticky se oběsil na drátěném plotu. Tak máme čerstvého jelena.“
„Lepší než Králík,“ zachechtal se Beran.
„Takový vtipy slyším pořád,“ zamrmlal rezident. Očividně už mu otrnulo a ze společnosti elitních Hlídkařů nebyl tak vyjevený, jako zpočátku.
„Ale teda,“ napadlo ho něco, „kdybyste se o jelena podělili v hospodě, místo na přespání by se určitě našlo!“
Pohledy se obrátily na Racka. Byla to tvrdá, skvěle vycvičená jednotka, ale sedět jednou za čas u stolu, jíst z opravdových talířů a spát v posteli mělo své kouzlo.
Racek nezaváhal ani vteřinu. Utužovat dobré vztahy s místními je důležité.
„Jdeme.“
Hlídky seberou po cestě.

Zatímco se skupinka pěti Přeměněných a jednoho jelena blížila k vesnici, šestý Přeměněný – tedy vlastně Přeměněná – spěchala na západ.Velitelství dostane zprávu během zítřka, pozítří nejpozději. Vydra by si taky ráda poseděla v teple a suchu, dala si steak z jelena a vyspala se pod peřinou. Čeká ji místo toho dlouhá noc a další den, na cestě, v dešti (samozřejmě okamžitě začalo pršet, ale aspoň to spláchlo muchničky) a k jídlu má jen nouzové cestovní suchary.
Ale i tak je ráda. Racek poslal ji, protože jí důvěřoval. Znal ji. Pracovala tvrdě.
Možná za pár měsíců... si zaslouží vlastní velení.
Po rozbitém asfaltu se běželo špatně. Ujížděl pod nohami a díry byly v houstnoucím šeru hůř vidět.
Aspoň běžím z kopce, utěšovala se.
Déšť zesílil a vítr taky.
To je v tuhle roční dobu normální.
Samozřejmě, že vítr foukal od západu.
Žvýkala půl sucharu prakticky v běhu, jen mírně zpomalila. Silnice tu byla v lepším stavu, mezi vyjetými kolejemi se běželo dobře. Ale už se pořádně setmělo a Měsíc vyjde až kolem půlnoci. Na mostě před ní se leskly trámy, vyhlazené častým používáním navazující na vyjeté koleje. Zamířila si to středem mezi nimi... a propadla dírou do potoka dobrých pět metrů pod silnici. Voda ztlumila její pád, ale pak ji strhla, omlátila o kameny a proud ji táhnul hloub a hloub. Vydra ale neměla své jméno jen proto, že by byla hravá a roztomilá. Poddala se proudu, přečetla tok vody. Věděla, kdy se jí vzpírat a kdy jí má věřit.
Taky pomohlo, že nemusela dobrých deset minut dýchat.
Říčka ji vyplivla o padesát metrů níže, pořádně pomlácenou, ale živou.
Jen drobná nepříjemnost...
Když se ale pokoušela postavit na nohy, levá se pod ní podlomila. Teprve pak si všimla, že má zlomenou kost.
Spíš kosti, zjistila, když své zranění lépe prozkoumala.
Trochu větší nepříjemnost.
Než si ji sroste, zdrží jí to dobré dvě hodiny.
Prostě pak budu muset běžet rychleji. Zprávu předám na čas. Racka přece nezklamu.