1. Pohlednice

Staník přivře oči a vnímá známou vůni dřevěného stropu, kterou má spojenou s prázdninami. Z venku sem proniká závan léta spolu s večerním chladem. Rychle zavře okno a pohodlně se usadí do křesla.

Dívá se na sbírku motýlů, které má děda Pepa na stěně místo obrázku. Prohlíží si jednoho po druhém. Je tu babočka paví oko, žluťásek řešetlákový, babočka kopřivová, otakárek fenyklový, babočka admirál. „To je zajímavé, že barvy na motýlích křídlech vůbec neblednou,“ prolétne Standovi hlavou. „Á, tady toho motýla neznám,“ pomyslí si.

„Dědečku, jsi tady?“
Z chodby slyší šouravé kroky. Potom je ticho.
„Dědo?“
Místo odpovědi ticho.
„Baf!“
„Fuj, to jsem se lekl.“
„Chacha, to se mi povedlo,“ směje se děda.
„Prosím, řekni mi, jak se jmenuje tenhle motýl. Já jsem to zapomněl.“
„Ukaž, kterého myslíš?
„Tady toho.“
„To je přástevník medvědí. Je krásný, viď. A tady tohoto znáš?“ natahuje se děda a ukazuje na motýla v horním pravém rohu. Přitom mu z vesty vypadne pohlednice. Staník ji sebere a podává dědovi.
„Jé dědo, to je zvláštní obrázek. Taková obří bambusová prolézačka. Spleť schodů, zábradlí a zákoutí z proutí. A uprostřed? Dědo, co to je uprostřed?“
„To nevím. Já v tom vidím vzducholoď.“
„A já zase velrybu. Myslím, že zleva, tam co má ocas, je do ní vchod.“
„Asi máš pravdu.“
„Dědo, já bych do ní vlezl a byl bych jako Jonáš v břiše velryby. Dědo, kde to je? Chtěl bych tam být. Vezmeš mě tam někdy?“
„No, o tom si můžeš nechat jen zdát. A to mi připomnělo, že už se setmělo. Alou spát!“