1. kapitola: Seznámení

Mohl to být docela obyčejný, příjemně strávený den v univerzitní čítárně, kdyby cestou z koleje nezabloudila a neskončila v té tmavé, Bohem zapomenuté uličce.
Muž, kterého tam našla ležet v kaluži krve, měl téměř nehmatný puls a velmi slabě dýchal.
Sáhla do kapsy pro latexové rukavice.

---

Mohl to být skvělý závěr jednoho perfektního seznámení v univerzitní čítárně, kdyby cestou ven nenarazili na tu dýchavičnou starou dámu.
Když se jí zeptal, jestli je v pořádku, kývala hlavou a zdálo se, že o jeho pomoc nestojí. Potom padla k zemi jako podťatá.
Sáhl do batohu pro rukavice.

---

„Co jste přivezli?“
Lékař přebírající pacienta od skupiny záchranářů sám vypadal, že by potřeboval resuscitovat. V mrtvolně bledé tváři se mu nepohnul jediný sval, když mířil na vyšetřovnu a pročítal seznam provedených výkonů a podaných léků.
„Muž, asi 40 let, mnohočetné zhmožděniny hrudníku, fraktura pravé holenní kosti, tržné rány na hlavě a obličeji.“
„Životní funkce?“
„Tlak 80/60, tep 140, dechové ozvy slabé, Glasgow 5.“
„Díky. Susan, připojte ho na monitor a připravte sadu na intubaci. Hannah, chci krevní obraz, skupinu, pH, plyny, saturaci a toxikologii. Deniso, litr fyziologického roztoku v nárazu a jeden vak s negativní nulou.“
Sestry kmitaly. Lékař pečlivě prohlédl pacientovo tělo, přesunul se za jeho hlavu a s ledovým klidem mu zavedl do hrdla umělou trubici.
„Doktore, pH 6,8, pO2 9,1, pCO2 6,4, saturace 91.“
„Dobrá. Zavolejte na chirurgii, že tu mají jeden hrudník k operaci. “
„Ahoj,“ pozdravila ode dveří sympatická žena se zrzavými copy, malinko zívla a natáhla si rukavice. „Vnitřní poranění?“
„Už jsem volal řezníky.“
„Dneska má službu James.“
„Výborně.“
„Klid, pacienta vezmu nahoru sama. Nevypadá to na masivní krvácení. Je stabilizovaný. Kdo provedl punkci hrudníku?“
„Nejspíš záchranáři. Do záznamu to ale nedali.“
„To jsem udělala já,“ ozvala se z rohu místnosti mladá dívka s hnědými střapatými vlasy a nervózně se usmála.
Teprve teď si její nenápadné přítomnosti všiml.
„A vy jste kdo?“
„Grangerová Hermiona, 4. ročník.“
„Medička?“
„Ano. Za týden k vám nastupuji na praxi.“
„Vy jste ho našla?“
„Ano.“
„Proč jste nepočkala na záchrannou službu?“
„Pneumotorax. Zákrok bylo nutno provést co nejdříve. Vím, jak se thorakocentéza dělá. Jehla se zavede do druhého nebo třetího mezižebří v medioklavikulární čáře.“
„Měla jste s sebou i jehlu?“
„Vždycky mám s sebou jehly. I stříkačky.“
„Já žasnu.“
„Já taky. Odvedla jste naprosto čistou práci,“ zhodnotila lékařka. „Na jakém oddělení máte praxi?“
„Na chirurgii.“
„Chcete se stát chirurgem?“
„Myslím, že ano.“
„Ještě to nevíte?“
„Vybírám z několika oborů.“
„Tak pojďte se mnou,“ vyzvala ji lékařka a chopila se pojízdného lůžka, aby ho vytlačila z vyšetřovny na chodbu. „Díky, Seve. Uvidíme se později.“
„Jistě,“ ušklíbl se. „Nejpozději nad dalším kritickým pacientem. Kdybys mě sháněla, budu na svém oddělení.“
„Kam jedeme?“ vyzvídala Hermiona, zatímco v doprovodu dvou sester rázovaly k výtahům.
„Na operační sál, slečno Grangerová. Tam si ho převezmou chirurgové a vy se můžete dívat, jak pracují. To by vám s rozhodováním mělo pomoct. Mimochodem, já jsem Lily Potterová,“ představila se lékařka usměvavě, když nastoupily do výtahu a dveře se skřípavě zavřely. „Primářka traumatologie.“
„Moc mě těší, doktorko Potterová,“ vrátila jí úsměv Hermiona. „Takže já půjdu k operaci? Není to proti předpisům? Nastupuji až za týden.“
„Ne, nastoupila jste už dnes. Nebo snad máte jiné plány?“
„Původně jsem si chtěla číst. Teda, opakovat. Studovat, rozumíte.“
„Nepůsobíte jako člověk, který by si potřeboval opakovat teorii, slečno Grangerová. Je čas vrhnout se do všední lékařské reality. Tudy, prosím.“

---

Na urgentní příjem vtrhnul mladík, rychle před sebou tlačil nosítka a za ním zoufale povlávali dva záchranáři, kteří s sebou táhli přenosný monitor, kapačku a brašny.
„Gerta Marchbanksová, 73 let, podezření na infarkt myokardu. Dechová tíseň, hypertenze, přerušovaně ztrácí vědomí, Glasgow skóre 8. Kam můžeme?“
„Vyšetřovna 2,“ nasměrovala je sestra na recepci a zvedla telefon, aby zavolala na ARO. „Doktor hned přijde,“ houkla ještě, ale mládenci už byli fuč.
Než doktor Snape přiběhl z opačného konce chodby, pacientka byla přemístěná na vyšetřovací lůžko, svlečená do spodní košilky a připojená na EKG.
„Á, pan Potter, vycházející hvězda pohotovostní medicíny,“ přivítal mladíka. „Tak o co jste zakopnul tentokrát?“
„Paní Marchbanksová, hypertenze, tachykardie, dušnost, hypoxie v důsledku dechové nedostatečnosti, synkopy. Tlak 180/125, puls 150. Poslechově levostranný šelest, palpačně citlivé sternum. Dostala aspirin pod jazyk, v sanitce jsme nasadili 6 litrů kyslíku za minutu a zavedli kapačku s fýzákem a fentanylem. Teď jsem ji napojil na dvanáctisvodové EKG. Ještě by se měl udělat snímek hrudníku pro vyloučení zánětu pohrudnice, plicní embolie a pneumotoraxu.“
„Susan, objednejte to, zavolejte na radiologii, že jim pošleme snímky hrudníku na okamžité vyvolání, a připravte nám rentgen. Co dál byste teď udělal?“
„Krevní obraz a markery myokardiální nekrózy.“
„Hannah, naberte krev na obraz a markery myokardiální nekrózy. Co dál, pane Pottere?“
„Medikaci?“
„Jak byste medikoval?“
„5000 jednotek heparinu intravenózně, 180 miligramů Ticagreloru a 600 miligramů Clopidogrelu.“
„Gratuluji. Právě jste pacientce odpálil játra a způsobil nekontrolovatelné vnitřní krvácení. Clopidogrel nikdy nepoužívejte v kombinaci. Buď ho podejte samostatně nebo vůbec. Hannah, dáme paní Marchbanksové 5000 jednotek heparinu, 180 miligramů Ticagreloru a 5 miligramů metoprololu i.v. kvůli hypertenzi.“
Potter zrudl a vzteky zaťal obě pěsti. Povolil je až ve chvíli, kdy mu Susan navlékala ochranný plášť. Rychle se vzpamatoval a přepnul pozornost ke Snapeově manipulaci s přenosným rentgenem.
„Můžu to zkusit?“ odvážil se.
„Zkusit? Vy jste to ještě nedělal?“ ušklíbl se Snape.
„Jsem medik. K tomuhle mě ještě nepustili.“
„Tak prosím. Je to vaše.“
Snape mu uvolnil místo, instruoval ho, kde přesně má přístroj uchopit, jak ho nastavit a co zmáčknout.
„Tak jaké to bylo?“
„Prima,“ zazubil se Potter. „Díky moc.“
„Jsem rád, že jste si to užil. Takže, kdy se zase uvidíme?“
„Rozhodně brzy. Za týden mi tu začíná praxe.“
„Tady? Jako v téhle nemocnici?“
„Na tomhle oddělení, doktore Snape.“
„Výborně. Až mě trefí šlak, doufám, že si dáte pozor na správnou medikaci.“

---

Byl to docela obyčejný, příjemně strávený den v univerzitní čítárně.
A taky skvělý závěr jednoho perfektního seznámení.
Ron Weasley si hověl v obrovské houpací síti plné načechraných polštářů, v jedné ruce učebnici anatomie, z níž nevnímal jediné slovo, v druhé ruce pramen voňavých vlasů nějaké Luny Lovegoodové ze třeťáku.
„Semestrální zkoušky za náma, do začátku praxe zbývá ještě celý týden a ti dva cvoci nejdou na kolejní večírek, věřila bys tomu?“
„A proč vlastně?“
„Prý jsou děsně utahaní. Bych rád věděl z čeho.“