1. Kafe a cigáro

1. Kafe a cigáro

Potřeboval kafe.
V noci, těsně před usnutím, se s Tomášem příšerně pohádali, a Felix z rozrušení nemohl spát. Usínal a zase se probouzel a ničemu nepomáhal ani měsíc v úplňku a mrtvolně bílé světlo, které jim všplíchnul do ložnice. Jako by si chtěl posvítit na všechno, co bylo za poslední týdny špatně – partnerské výčitky, nemístné poznámky, neustálou nevraživost, klíčící nenávist.
Teď ještě pospíchal z práce, aby cestou vyzvedl kytici pro oslavenkyni a nenechal Tomáše čekat. Dovedl si ho představit – tyčil by se tam jako rozběsněný Zeus, spílal mu a i nebesa by se strachy zatáhla. Blažila ho ale krása té kytice – měl rád hezké věci a ona vypadala, voněla a chladila v rukou jako rozkvetlá jarní louka. Měl ji plnou náruč a byly v ní červené a fialové sasanky, květnaté větvičky opuče, šťavnatá zeleň kontryhele a kol dokola lem smaragdově zbarvených listů širokých jako mužská dlaň, takže když s ní vpochodoval do recepce kliniky, vzbudilo to přesně takovou reakci, jakou očekával.
„Ta je krásná!“ užasla recepční Aneta. „Je pro mě?“
„Alžbětka má dneska narozeniny,“ vysvětlil Felix. Pomyšlení na Bětu ho uklidňovalo; bylo jí šestnáct a tvář měla jako plátno svého nitra, neuměla se přetvařovat, a Felix se těšil, jak upřímně bude nadšená z dárků.
„Tak jí vyřiďte všechno nejlepší.“
„Určitě, díky. Mám se svlékat?“ zeptal se, protože venku bylo mrazivo a uvnitř teplo, a cítil, jak se mu pod zimním kabátem rosí záda.
„Pan doktor se trochu zpozdí,“ řekla Aneta omluvně, jako by to byla její vina, že se Tomáš nikdy nedovede odtrhnout od práce a dodržet stanovený čas. Kolikrát jen tohle slyšel. Tolikrát, že jí ani nemusel odpovídat a místo toho rovnou odložil kabát a šálu na věšák.
„A já už myslel, že přijdu pozdě. V lékárně to bylo šílený. Mám pocit, že naráz onemocněla půlka Prahy,“ stěžoval si prostoru s vědomím, že za jeho zády Aneta poslouchá.
„I my možná posíláme až moc pacientů s předpisem na opiáty,“ zažertovala. „Chcete jít za ním? Myslím, že už je u sebe v kanceláři, zákrok měl naposledy v jednu.“
Zamyslel se. Chce? Ne, neměli by si co říct, a zcela jistě ne „promiň“ nebo „přehnali jsme to“. Tomáš odešel ráno brzy, jako odcházel každý pátek, v šest do posilovny, aby už v osm hodin mohl řezat nosy, prsa, vytvářet ideální proporce a symetrie, a tak by v ději skočili zpět přímo do bodu po hádce. Může-li to ještě o chvíli odložit, udělá to.
„Ne, nechci,“ sdělil jí. „Potřebuju kafe!“
„Udělám vám ho.“
„Ne, to je dobrý.“
V kuchyňce se vyznal. Zatímco kávovar mlel zrna a tenkým pramínkem plnil hrnek, napustil vodu do vázy a postavil květinu na linku. Do hotové kávy si nalil kapku mléka a otevřel okno. Ta zemitá vůně africké arabiky v něm probudila chuť na tabák, protože káva byla vždy lepší s tabákem. Z tašky vylovil krabičku tenkých doutníků a provinile jeden z nich poválel v prstech. Byla to jedna z neřestí, které si nedokázal upřít. Dělal to tak vždy, když byl sám a když si byl jistý, že stihne vyvětrat – kafe a doutníček.
Otevřel okno dokořán a vyklonil se do klidného vnitrobloku. Pod ním na dláždění věčně hladoví holubi, v patře nad ním pokoje pacientů. Musel kouřit rychle, aby snad vůní nevylákal z lůžka nějakou čerstvě rozřezanou pacientku s chutí na odpíranou cigaretu. Srolovaný tabákový list tiše praskal s každým potáhnutím. Kouř byl bílý, skoro modrý, a stoupal k jasné pražské obloze.
Mír v duši.
Pak se za ním otevřely dveře a Felix si se zděšením uvědomil, že neslyšel nikoho přicházet. Nebyla to Aneta, nebyla to ani žádná ze sestřiček, zákonitě to musel být Tomáš, aby ho tam nachytal jako záškoláka, protože podvodníkům sice štěstí obvykle přeje, ale v jeho případě to nikdy neplatí.
Tomáš k němu přidusal několika rychlými kroky a Felix si všiml, že pod okem má drobnou krvavou šmouhu. Ta nedokonalost na chvíli odvála noční žluč a naplnila ho jakousi smířlivostí a péčí, kterou k němu pociťoval i v dobách těžkých rozepří – prostě proto, že ho miloval. Možná měl Tomáš opravdu napilno, protože nikdy neopouštěl práci pečlivě umytý. Chtěl natáhnout ruku a skvrnu mu setřít, ale místo toho se staly dvě věci.
Jeho muž mu nejdřív zleva vyťal políček a vyrazil mu při tom doutník z úst, a pak přidal slovní komentář.
„Děláš si ze mě legraci? Ty seš teda neuvěřitelnej! Tohle je nekuřácká klinika!“ Rychlým pohybem se sehnul pro doutník a vyhodil ho z okna Felixovi za zády. „Víš, že tohle nesnáším! Nesnáším!“ vysupěl, když zase stanuli tváří v tvář. A byl to ten rozzuřený Zeus, kterého Felix předtím přivolával v představách. Na zlomek vteřiny měl pocit, že ho Tomáš, oči černé jako inkoust, chytne za krk, vyhodí ho z okna a za pár dní po něm nezůstane nic než panáček nakreslený křídou na chodníku dole.
Má se bránit? Má se omluvit? Má ránu vrátit nebo nastavit druhou tvář? Co má dělat? Koho se má zeptat?
Jeho muž mu dal facku. Muž, kterého miluje, mu dal facku. Facky se přece nedávají. Ne v jeho světě. Je to vyhlášení války, je to… zkušenost dříve nepoznaná. Felix nikdy v životě facku nedostal a cítil, jak žhne studem. Styděl se za to, že toho musí být účastníkem; takhle trapná situace se přece slušným a vzdělaným lidem nemůže stávat, taková šaráda, ne, takhle to přece nemůže končit, někde ve vesmíru se musí nacházet tlačítko, které pásku přetočí o několik snímků dozadu, někdo pak vezme nůžky a tu facku vystřihne. Tak, hotovo, skončí na podlaze střižny, tohle se nám do filmu nehodí, vážení!
Vrásky na Tomášově obličeji se z úděsně zkrabaceného čela přelily na své původní místo do mělkých vějířků kolem očí. O krok ustoupil a vcouval do posledního paprsku slunce zacházejícího za červené pražské střechy. Oči byly zase mořsky modré; z monstra se stal člověk, kterého Felix roky znal.
„Čau, tati! Čau, Felixi!“
Ve dveřích se objevila hlava plná hustých kudrnatých vlasů. Něžný obličej šestnáctileté dívky, která svému otci nebyla ani trochu podobná. Felix už zase neslyšel nikoho přicházet.
„Ahoj, broučku.“ Tomáš se otočil a krátce ji podržel v objetí. Na novou situaci se aklimatizoval rychle. „Neměli jsme tě vyzvednout doma? Už jsme se chystali vyrazit.“
„Mně bylo jasný, že budeš mít zase zpoždění, tak jsem si řekla, že tě tu překvapím.“
Následovalo nepříjemné ticho, které se v její přítomnosti málokdy vyskytovalo. Běta pořád něco vyprávěla, pořád přicházela s novými vjemy a poznatky, o škole, o kamarádkách, o světě, ale jako by i ji umlčelo dusno.
„Děje se něco?“ zeptala se a nepodívala se na otce, nýbrž na Felixe. Zatracený ženský, napadlo ho. Vždycky na to mají nos.
„Ne, nic,“ vydal ze sebe, odhodlaný vidět film zase v živých barvách.
Běta začichala a zasmála se. „Felixi, tys tu kouřil!“
Odpověděl Tomáš: „Jo, rozhodně si z něj neber příklad. Je to totiž pěknej rebel.“ Otočil se k němu a váhavě ho pohladil po rameni. „Že jo?“
Běta zakoulela očima. „Prosim tě, tati, Felix, takový ctihodný pan magistr? A ta kytka je pro mě? Ježiš, ta je úžasná.“ Popadla ji z vázy, zvedla ji k obličeji a zarazila nos do květů. Felix byl rád, že Bětka na chvíli mluví za něj.
„A když mám narozeniny a jdu na večeři se dvěma dospělákama, nemohli bysme si dát víno? Nebo panáka? Prosím, úplně malýho? Maličkým panáčkem si přiťukneme.“
„Na mě nekoukej, já dělám řidiče.“
„Felixi? Dáme si spolu panáka na zdraví?“
Ta facka byla bolestivá, ponižující, trapná, vůbec ne symbolická, měla ho potrestat, měla mu ukázat. Ale v nezaostřeném, jakoby plavajícím pohledu měl teď Tomáš strach.
„Jo, dáme si panáka.“