Dneska nejsem ve své kůži

Šly jsme po cestě, která rozdělovala les. Bylo ticho. To bylo divné, uvážíme-li, že Riw nikdy předtím zticha nebyla. Tahle světlovláska a potichu? Žádné frkání, hulákání, nic? Protože jak má maličkost, tak modrovlasá Nin'daj jsme citlivé nelidské bytosti, všimly jsme si toho. Bohužel, ani jedna z nás se na to nemohla zeptat slovy - Nin - divoška a řeči Nebesčanů nerozuměla, zatímco já jsem byla indisponována skutečností, že jsem kočka. Otřela jsem se Riw aspoň o nohy, zatímco na ní Nin upírala tázavý čokopohled. Riw, obvykle s cítěním přirovnatelným pařezu, ucedila: "Co? Dneska prostě nejsem ve své kůži." A pak nás přepadli.