Chvíle před úsvitem

S nechutí jsem se vymanil z Lestatova polibku a zvedl se z postele. Zavolal na mě, ale nenaléhal. Dnešní noc si domů znovu přivedl děvky. Nepotřeboval mě.
Stále ještě nahý, jsem se postavil k oknu. Nebe bylo černé, poseté miliardou hvězd. Hvězd, které mi přestávaly stačit.
Dřív jsem se plně spokojil s šedivou oblohou v Lestatových očích, které jsem ve chvílích pobláznění považoval za jasně modré. Jindy, za bouřlivě fialkové.
Z ložnice jsem zřetelně uslyšel slastný výdech, když z dívky bezbolestně vyprchal život. Tu noc jsem po letech poprvé skutečně zatoužil po tom, aby mne tehdy také takto ušetřil utrpení.