Pro Naděždu

Každý den byl jako očistec. Zvykla si.
Ale když se zajatci přivlekli i Naděždu, spolklo ji peklo. Stařenka nedala ani slovem, ani pohledem najevo, že ji zná. Že zná každého z nich. Pochopila.
Zatínala zuby, aby nevykřikla, když ji odváděli směrem k radnici. Tam probíhaly výslechy. A kdo jednou vkročil dovnitř… Břímě tajemství teď leží na ní. Ale může ho ochránit?
Nevzdá se! Pokud bude muset, vezme si ho do hrobu. Uchrání ho!
Pro ten kousek nebe, na který se dívala noc co noc dírou ve střeše.
Pro tu krásu, která navzdory válce zůstávala panensky čistá.
Pro Naděždu.
Pro naději...