Mokří na kost

Pršelo. Jako by snad nikdy nemělo přestat. Za deště mám pocit, že čas neubíhá. Jako bych ho dostala navíc.

Samozřejmě to tak nebylo, ale to mi nikdy nebránilo se pořádně zasnít, protože kdy jindy než teď. 

Představovala jsem si, jak Maxon s Americou tancují v dešti. Protože to tak dělali vždycky. Byla to jejich tradice a byla dokonalá.

V jednu chvíli se to ale změnilo a už tam nestála America a Maxon, ale já. 

Zatočí mě a já se zasměju. Pak se zastavíme. Jsme blíž, než bych čekala.

Políbí mě.

Zní to dokonale. Jen škoda, že jsme mokří na kost.