V cizí hlavě

Jamesova mysl stvořila prapodivný labyrint. Vypadal jako knihovna jeho matky, jen se zdála nekonečná a on v ní utíkal jako Théseus před Mínotaurem. Belial mazal části jeho vzpomínek. Zatím jen maličké střípky, ale až jich pozře dostatek, přijde o duši a on a Belial splynou v jedno. 
James utíkal a snažil se neslyšet Matthovo bolestivé sténání. 
Najednou se část knihovny zhroutila a Belial stál přímo před ním. 
"Vzdej se mi, vnuku, už teď máš mysl děravou jako cedník."
James k němu vzdorně vzhlédl.
"Na jedno jsi zapomněl. Moje duše - není celá. Patří mému parábatai."
"Stačí počkat, než ten červ zemře."