Pozdrav slunci

Pandora se ponořila do mělkého tranzu, vyprázdnila mysl a utlumila smysly. Bosýma nohama se zabořila do písku, zavrtěla prsty, aby cítila každé jedno jemné zrnko. Dlaně obrátila k nebi a hřála se slunce. Vítr jí cuchal vlasy a roucho měla rozevláté. 
"Líbáš sluníčko?" tázala se Pandory maličká Luna.
Pandora neodpovídala, jen tichounce mručela. 
Teprve po chvíi obrátila na dcerku stříbrné oči.
"I tak se to dá říct, drahoušku."
Luna si tenhle obraz vpálila do paměti a další roky byla vděčná za jeho existenci. Když byla matčina smrt příliš hlasitá, příliš přítomná a příliš silná, upnula se k ránu na pláží.