„To snad ani nemůže být pravda!" zvolal jsem užasle.
Shovívavě se pousmála, ale pak shrnula stranou závoj kloboučku zplihlý deštěm a počastovala mě pohledem. „I propánajána - to jsi ty?"
„Osobně," zazubil jsem se. „Kde jen se tu bereš?"
„Stejně bych se mohla ptát já, kdyby to nebylo očividné."
Ovšem. V kabaretu před začátkem představení - co tu oba pohledáváme, není těžké uhodnout.
Spíš jsem se podivoval, že ji potkávám zde v metropoli, tak daleko od oblých vrchů rodného kraje, po nichž jsme se kdysi společně procházeli.
„Ale že ti to sekne," ocenil jsem uznale, pomáhaje jí z pláště. „Jsi sama? Dovolíš, abych ti koupil pití?"
Rozhlédla se okolo. „Zatím ano," přisvědčila. „Proč by ne, můžeš."
Luskl jsem prsty. „Jedno řezané pro dámu. A jak se vůbec máš?"
Pokrčila rameny. „Už bylo hůř, ale bylo i líp. Co ty?"
Zasmál jsem se. „Už to bylo lepší, ale bylo to i horší."
Přiťukli jsme si - já svou poloprázdnou sklenicí, ona plnou.
Zaletěla očima k mému společníkovi. „Seznámíš nás?"
„Ale jistě." Sváťu jsem představil jako svého spolupracovníka a přítele; Pepičku coby svou velikou lásku, první a jedinou.
Zamračila se. „Nezačínej s tím zas."
„S ničím nezačínám," ujistil jsem ji. „Od doby našeho zasnoubení už jsem prostě podruhé nebyl takový trumbera."
„Ani v žertu mi nepřipomínej, že jsi někdy byl mým snoubencem!"
„Ale no tak," zakabonil jsem se naoko. „Vždyť to vlastně byly krásné časy."
„To zrovna," odfrkla si. „Směšní jsme byli! A hloupí, ach, tak hloupí, oba..."
V tom jsem jí oponovat nemohl. Příliš jasně jsem si vybavoval mnohé chvíle - tolik polibků a slz, tolik srdcervoucích vyznání. Kradmé plížení pod okno jejího pokojíku, abych pro ni mohl neumělým hlasem zapět - ta domýšlivost! - své vlastní verše. Tajné společné útěky do vlahé letní noci. Jablkové šátečky zabalené ve vyšívaném ubrousku, který jsem schraňoval jako svatou relikvii, než jsem jej na příští schůzce vrátil spolu s kytičkou lučních květů.
A ta dojemná psaní, když jsem odejel na zkušenou, vonící po fialkách... jedno, za ním druhé... třetí pak o celých šest týdnů později; odepsal jsem málem po měsíci, víc z povinnosti než ze skutečného stesku. Čtvrtý dopis si odpověď ani nežádal. Přesto jsem ji ještě odeslal. Šlo to lehce.
Pepička si otřela slzy smíchu, které jí při vzpomínání vytryskly na líce nade mnou i nad ní samotnou. „Omluvte mě," řekla. S krasavicí, která právě vstoupila do dveří, se přivítaly polibkem na obě tváře jako dvě Francouzky, zavěsily se do sebe a už se nám nevěnovaly.
Sváťa se za nimi pár okamžiků díval. „Máš dobrý vkus," poznamenal.
Jen ať se pochválí, když mu to dělá dobře.
Není to báseň, která by mě nějak provázela životem. Hlavním kritériem se ukázala potřeba vybrat takové dílo, jehož adaptace by nebyla jen pustým opakováním již řečeného horšími slovy - a přitom zas dostatečně obsažné, aby bylo co adaptovat, protože z veršů jako „Ypsilon žlouvejc křáhleplň / um ochřejší je řvoul" se povídka plete těžko. Je to nicméně báseň, která mě zaujala dost na to, abych si ještě po čtvrt století vzpomněla na její existenci, ba i znění (byť ne název) - i když bych byla přísahala, že některé verše měly trošku jiný slovosled... ale paměti se nedá věřit, takže opisuju ze zdroje.
Lístek z minulosti
J. S. Machar
Och, my jsme se tak příliš milovali,
och, byli jsme tak štěstím opilí,
my tolikrát si lásku přísahali,
až konečně jsme oba věřili.
A přece jsme si klidně s Bohem dali
a hořkých slz jsme při tom nelili -
a celkem jsme tu komedii hráli,
že diváci nám také věřili.
Teď zbývá smích nám hrozný, neurvalý,
jen smát se, smát jen teskné ve chvíli,
ty mně, já tobě, že jsme přísahali,
ty mně, já tobě, že jsme věřili...
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit