Křičím jako o život a nikdo mě neslyší
Křičím ze všech sil a můj hlas je stejně nejtišší
Křičím na všechny, co na mě hledí hluše
Křičím a křičím z hloubi vlastní duše
Křičím a křičím pod maskou úsměvu
Křičím a křičím a hledám v tom úlevu
Křičím a doufám, že vykřičím to utrpení
Křičím a doufám, doufám, že to něco změní
Křičím a volám, jak nejvíc mohu
Křičím, když nevím, a volám k Bohu
Křičím a pomalu mi docházejí síly
Křičím kousky naděje, co mi ještě zbyly
Křičím a křičím zbytkem svého hlasu
Křičím. Možná si někdy vykřičím spásu
Kdyby měl někdo dneska hodně poetickou náladu, může se vrátit k mému loňskému drabble Poslední. Je to totiž první drabble v mé "anaforické (anaforní?)" sérii, která právě vznikla (otázkou zůstává, zda se někdy rozšíří o další básně ;D).
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Hodně dobré. Ale působí to na
Tora
Hodně dobré. Ale působí to na mě strašně smutně.
Moc děkuju.
Evangelista biolog
Moc děkuju.
Poslední dobou se plácám spíš v takové melancholické náladě a tak nějak to prosakuje i do básní... Ale když o těch pocitech napíšu, je mi pak trochu líp :)
Strašně se mi líbil už ten
Esti Vera
Strašně se mi líbil už ten loňský kousek a tenhle je snad ještě lepší. Smekám a hážu do oblíbených :)
Jé, moc děkuji :) *spokojeně
Evangelista biolog
Jé, moc děkuji :) *spokojeně se culí*
Ty jo, tohle by mi úplně
Lee
Ty jo, tohle by mi úplně uniklo a byla by to škoda. Nevím, jestli se dokážu úplně vcítit, křik, který popisuješ (vzteklý křik to jo, na ten jsem expert :D), není zrovna ten typ projevu, který by mi byl vlastní, já spíš fňukám - ale báseň je skvělá. (I když to vykřičení spásy je zvláštní obraz, resp. nevím, zda mu úplně rozumím.)