Jeli jsme tou zkratkou

Jeli jsme tou zkratkou až k místu, který znám,
kterým bych v tý noci já nejel ani sám,
mokrá břečka klouže, řeka hučí pod srázem,
bere dřevo, kamení a snad i samu zem,
jak taje sníh.
Bratr zastavil se, já chvíli hleděl naň.
Cestu přeťala nám podemletá stráň.
Tudy včera soused nemoh projet dál.
Chtěl jsem se na to zeptat, ale potok strašně řval.
Můj bratr otočil se, měl výraz strhaný,
ukázal na koňské tělo mezi balvany,
teprv pochopil jsem, co muselo se stát;
jak nemocnému chlapci tu hroznou zprávu dát,
jsem nevěděl.
Spletl jsem se málo – nezabil ho mráz...