Nejblíž

Chlad oholil větve stromů do pahýlů, když se Anděla znovu zastavila u kořenářky. Do štucle pečlivě zabalila její zvláštní mazání pro ovce a rozloučila se, aby se ve dveřích prudce otočila a vyhrkla:

„Takhle to dál nejde, teta! V mlejně nejni k vydržení, mladá chodí jak stín, noví mleči někam mizej, nad mlejnem kráká hejno havraní, a i ten mizera mlynář jakoby se den vode dne před vočima ztrácel! V mlejně nejčko ten divnej myslivec poroučí. Přece ho nenecháme! Musíme něco udělat.“

„Přiveď Stázi,“ vydechne kořenářka ztraceně, „musíš ji nějak přesvědčit. Ona jediná nám může pomoct. Má k němu nejblíž.“