Pod dekou

Rozhrneš závěsy. Přetáhnu si deku přes hlavu.
„Marie.“
Přetáhnu přes deku druhou deku.
Tvoje ruce se dobývají za mnou.
„Nechci, abys mě viděl.“
Ruce se dobývají dál.
Najednou sedíš pod přikrývkami vedle mě.
„Neboj, tady je stejně tma,“ říkáš.
Ale já dobře vidím tvoje oči. Vidím, že nevíš, co se mnou dělat.
To bolí nejvíc.
Tričko mám poseté tmavými skvrnami. Nebýt sklenice na nočním stolku, mohl bys věřit, že jsou od pláče...
Jsi pro mě jako bezpečný přístav. Ale loď není stavěná ke stání v přístavu. Potřebuji spolucestujícího. Někoho, kdo ví, jaké to je na moři.
Pomalu nám dochází kyslík.