Kdybych věděl...

Tohle jsme si původně chtěla schovat až na příští sobotu, ale tohle téma si o to přímo řeklo. (Já vím je to děsně neoriginální)
----
Byl jsem nervózní. Tak nervózní jako ještě nikdy. Na jednu stranu jsem se těšil. Měla to přeci být má první cesta přes oceán. Do Ameriky! Do země snů! Ale zároveň jsem měl strach. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyl. Můj starší bráška mě sice ujišťoval, že to bude určitě jen poklidná plavba, ale já se nemohl zbavit toho zvláštního pocitu u kýlu. Znáte to. Jako by vám tam poletovalo hejno racků. A nepřešlo to ani, když přišel ten Den a já konečně vyrazil. Uháněl jsem tou nekonečnou modrou dálavou jako o závod. Sbohem Anglie! Sbohem Irsko! Sbohem můj domove! Kdybych tak věděl... Kdyby věděl On. Můj pán a vládce. Kdyby věděli všichni ti maličcí lidičkové, které jsem nesl na jejich pouti za štěstím. Radovali se. Smáli se. Hudba hrála. A hladina oceánu byla jako zrcadlo. Klidná. Tichá. A v tom klidu se skrývalo nebezpečí. Nebezpečí o kterém jsem neměl ani potuchy. Hnal jsem se dál, jen abych jim ukázal svou rychlost. Svou sílu. A pak to přišlo! Objevil se náhle. Velký. Bílý. Chladný. Chtěl jsem se mu vyhnout. Opravdu! Ale nemohl jsem. Byl jsem příliš rychlý. A on byl příliš blízko. Bylo to rychlé. Jako když křísne. Hudba. Křik. Ticho.