Fénix

Název: Fénix

Autor: Julie

Přístupnost: od 12ti let

Shrnutí: V Budči se objeví modrá policejní budka a v ní Doktor a
umírající fénix. Překvapivě se jedná o crossover se seriálem Doktor Who.

Prohlášení: Jedna jediná a navíc ještě pouze okrajově zmíněná postava patří
J.K. Rowlingové. Budeč je dílem Budečského spolku a Doktor Who je majetkem
BBC.

Poznámka: V povídce vystupuje devátý doktor a to ještě v období před
setkáním s Rose. Za beta-read moc děkuju Aries a Lunkvil.

Fénix

"Only the phoenix rises and
does not descend. And everything changes. And nothing is truly
lost."

— Neil
Gaiman

Byla plačka. Dříve nebo později
je každý začal nesnášet. I když byly každá jiná. Některé plakaly méně než
obyčejní lidé. A smály se. Dlouze a bezdůvodně. Na jiné jste promluvili, a jim
se po tváři začaly koulet velké a tiché slzy. Nikdy vám neřekly proč. Další
zas byly slušně řečeno fňukny. Brečely u oběda nad tím, že kvůli masu zapíchli
prase. Ráno oplakaly, že musí vstávat, a večer, že musí jít spát.

Každá byla jiná, ale žádná se
nedala snést. Jenomže kouzel, u kterých se musí plakat, bylo hodně a jen
plačky dokázaly ronit slzy na povel a v dostatečném množství. Proto si
Budeč jejich talent hýčkala. Měly pár výhod. Objektivně vzato si je
zasloužily. Jejich život stál za starou bačkoru. Stejně ale všechny štvaly.
V našem ročníku byla jen tahle jedna. Patřila k těm ufňukaným a
jmenovala se Amálie. Nejraději plakala nad sebou. Netvrdím, že jsme jí
k tomu čas od času neposkytli záminku. Tedy v nižších ročnících,
v těch vyšších už nebyl čas. I když o to víc nás štvalo, že někomu
doopravdy prochází výmluva, že mu slzy rozmočily domácí úkol. Učila se
mizerně. Většinou z nich byly jen druhořadé čarodějky.

Zapomněl jsem se představit.
Omlouvám se. Dělám to často. Pravděpodobně je to vrozená skromnost. Matyáš
Krobot, jméno mé. Kruh vlků, čtvrťák druhého stupně. Machr přes mytologická
zvířata. Když vám zpod postele vyleze něco, co neexistuje, obraťte se na
mě.

Dobře, trochu přeháním. Jde o
to, že tenhle obor v Budči skoro nikdo nedělá. Kryptozoologický institut
je až na Faerských ostrovech, ale maturanty z Budče tam berou bez
přijímaček. Obzvlášť ty s doporučením od tří členů profesorského sboru a
s vyznamenáním z posledních tří ročníků. Ale nechtěl jsem se do toho
zamotat. Jen je to důležité. Právě díky tomu jsem totiž viděl skoro všechno.

Kromě začátku. A ten musel stát
za to. Napřed se prý (jen mi to vyprávěli, seděl jsem zrovna v laborce a
dodnes toho lituju) ozval hodně divný zvuk. Potom se věčný oheň přikrčil,
skoro jako by chtěl zhasnout. A pak se – z ničeho nic – na hlavním nádvoří
jednoho z nejlépe chráněných magických objektů na světě zjevila modrá
dřevěná policejní budka. S nápisem Police Public Call Box. Kdyby
přiletěla dračí letka, nevzbudilo by to větší rozruch.

Doktor se mi pak přiznal, že se
docela bál vystrčit nos. Prý „sice nejdu zabít zas tak lehko, ale dost nerad
bych trávil dalších padesát let s tím, v co by mi ho proměnili.“
Každopádně vylezl s rukama nad hlavou a křičel: „Nestřílejte, přicházím
v míru!“ Pak dostal záchvat smíchu a prohlásil, že tohle chtěl vždycky
říct.

Během půl hodiny ho přivedli ke
mně do laborky. To už se nesmál. Nesl v náručí postavu celou zabalenou do
hadrů nasáklých vodou. Opatrně ten chomáč položil na stůl a pomalu ho
rozbalil. Tehdy jsem spatřil svého prvního pravého fénixe.

Pořád mi ještě není úplně jasné,
odkud vlastně Doktor přišel. Rozhodně netuším, jak daleko se dá cestovat
v modré policejní budce, ale muselo v ní být víc, než se zdálo,
protože skuteční fénixové, pokud vím, v Evropě už dávno nežijí. Jasně,
občas natrefíte na ptačí variantu. Vypadá jako něco mezi papouškem a orlem a,
popravdě řečeno, je to docela vzácný tvor. Jednoho prý má ředitel nějaké
střední někde ve Skotsku. Údajně ho chová ve své pracovně a každoročně kvůli
němu platí dvousetgaleonovou pokutu za hrubé porušení požárních předpisů.

Pravý fénix to je jiné kafe.
V první řadě je inteligentní. V druhé řadě konzervativnější vědci
pochybují, že vůbec existuje. Doktor byl všechno jen ne
konzervativní.

„Musíš ho pořád navlhčovat,“
přikázal mi.

Nechal jsem si pro sebe, že se
mi zdá nedůstojné polévat pravého fénixe ze zahradní konve, a poslechl jsem.
Profesorský sbor možná šílel a bylo vcelku jasné, že se Doktora rychle pokusí
vypakovat (alespoň jsem si to tehdy myslel), ale on byl zjevně jediný člověk,
který věděl, co dělat. Fénix totiž oranžově žhnul a doutnal a zcela očividně
umíral. Když jsem na něj stříkal vodu, pozoroval mě velikýma stříbřitě-šedýma
očima a mně najednou došlo, že jsem pitomec.

„Doktore, je to fénix,“ namítl
jsem opatrně, „až shoří, znovu se zrodí.“

Jenom tam stál se založenýma
rukama a já si připadal jako idiot, navzdory tomu, že jsem měl
pravdu.

„Samozřejmě,“ najednou ožil. Ze
sochy na tornádo v desetině vteřiny. „Máš naprostou pravdu,“ vrhl se
k polici s ingrediencemi a začal je poměrně náhodně slévat
dohromady, „jenomže v určitém momentě umře a tenhle fénix podle všeho
umřít nechce.“

Z lektvaru, co vyráběl, šla
zelená mlha, která zmodrala, když na ni použil velice podivně vypadající
svítící hůlku.

„Hej ty,“ ukázal na dívenku
vykukující zpoza dveří, „jak se jmenuješ?“

„Kordélie,“ pípla. Spíš zvědavě
než vyděšeně. Na Doktorovi bylo něco, díky čemu mu lidé důvěřovali na první
pohled.

„Já jsem Doktor,“ usmál se na
ni, „a potřeboval bych, abys tohle,“ podal jí zkumavku s lektvarem, „dala
na pár hodin odpočívat někam do absolutní tmy.“

„Co tu u Libušiných vousů
děláte?“ Rozeznělo se najednou celou laboratoří, protože dovnitř konečně
vstoupila autorita.

Kukaň si založil ruce v bok
a probodl Doktora pohledem.

Doktor zaujal úplně stejný
postoj.

Kukaň se vztekle
nadechl.

„Jsem ředitelem této školy a
dříve než vás předám příslušným orgánům, chci vědět, co jste zač a co má
znamenat tento vpád.“

„Hm…,“ Doktor trochu nahnul
hlavu a šibalsky se usmál, „co že to tu máte?“ Svraštil čelo. „Vlaštovky, že?
Zeptejte se vlaštovek. Nemám část na vysvětlování. Kordélie, pospěš si, moc
světla už to nesnese.“

Kordélie snaživě přikývla a
v mžiku byla pryč.

Nejzvláštnější na tom asi bylo,
že to nakonec nikoho z nás nepřekvapilo. Chci tím říct… mělo to být
překvapivé. Možná šokující. Konec konců, tohle byla Budeč a zrovna tenhle druh
zázraků se zrovna tady neděl. Každopádně se ale vlaštovky skutečně postavily
na Doktorovu stranu. Nejenom ony. Jáchymův duch z knihovny poslal kopii
dokumentu ze čtrnáctého století, kde se mimo jiné pravilo „střezte se muže
v modré budce.“ Když se to doslechl Doktor, nechal Jáchyma pozdravovat.
Jak už jsem řekl, nikoho z lidí, kteří se s Doktorem fyzicky
setkali, vůbec nepřekvapilo, že ho z Budče nevyhnali svinským krokem
(dokonce mám dojem, že ani sám Kukaň s tím zas tak moc nepočítal).
Každopádně doktor zůstal a fénix s ním.

Umíral. Umíral a Doktor sveřepě
trval na tom, že ještě nenastal ten správný čas. Zeptal jsem se ho, odkdy mají
zrovna do tohohle lidé co mluvit. Zasmál se, řekl, že mám naprostou pravdu,
ale že on není člověk.

Amálii jsem v laboratoři
nachytal pozdě v noci. Tajně se tam vplížila, a když jsem ji viděl, málem
se mi zatmělo před očima vztekem. Takhle zpětně si myslím, že to mělo dost co
dělat s tím, že jsem zaspal a zanedbal svoji konvicovou službu.

„Co tu děláš?“ rozkřikl jsem se
na ni „A proč, sakra, brečíš?“

„Spálila jsem se,“ popotáhla a
zadívala se na dlaň plnou puchýřů, jako by ji viděla poprvé, „jenom jsem si ho
chtěla pohladit,“ pokrčila rameny.

„U Libušiných vousů, tohle je
fénix, bájný, vznešený a inteligentní pták,“ málem jsem se doslova chytil za
hlavu. Ta husa, „žádný štěně!“

„Vypadal, že potřebuje
pohladit,“ kníkla a mně se z té nebetyčné blbosti málem dělaly mžitky
před očima. Pořád brečela, ale vypadalo to, že si slz skoro nevšímá. Padaly
fénixovi do peří a každá tiše zasyčela.

„Podívej,“ zhluboka jsem se
nadechl, „je nemocný. Potřebuje klid.“

Mluvil jsem s ní jako
s dítětem, a přitom to byla skoro dospělá čarodějka. U sester, vsadil
bych se, že má na posteli růžové povlečení. S jednorožci.

„Amálie? Amálie, je to tak,“
Doktor se vynořil odkudsi a lusknul prsty, „věděl jsem to, věděl jsem, že si
vzpomenu, vždycky si vzpomenu. Těší mě ještě jednou, Amálie,“ podal jí ruku a
já si všiml, že ji automaticky natáhl k její levačce. K té
nespálené.

„Takže ty si myslíš,“ pokračoval
Doktor, „že fénix potřebuje pohlazení.“

„Ano,“ odsekla skoro vzpurně a
hodila po mně ublíženým pohledem, „podívejte se mu do očí.“

Doktor se opravdu sklonil a
zadíval se fénixovi přímo do horoucích očí. Muselo to pěkně pálit, sálal
z nich žár, ze kterého by začaly téct slzy i neplačce.

„Máš pravdu,“ zvedl hlavu a
najednou se tvářil nekonečně vážně, dokonce i hlas se mu trochu změnil, „je
sám, sotva vidí skrz plameny a připadá mu, že zbytek světa je jen zlý sen.
Neví, jestli ještě existuje, nebo jestli už zemřel.“

Trochu potřásl hlavou a úsměv se
mu vrátil.

„Udělala z nás pitomce, co,
Matyáši?“

Málem jsem mu na to kývnul.
Doktor byl chodící charisma.

Vydržela v laboratoři
většinu následujícího dne. Ještě někdy před úsvitem jsem ji slyšel hlasitě
vzlykat, ale ráno už jen popotahovala a mžourala na nás zčervenalýma očima.

„Neplač už,“ úplně marně jsem se
pokusil simulovat soucit, „uzdraví se.“

Vysmrkala se. To byl jediná
odezva, které se mému pokusu o útěchu dostalo. Znělo mi to trochu pohrdavě.
Tohle na nich bylo nejhorší, člověk nikdy nevěděl, jestli je má utěšovat nebo
je něčím praštit. Myslím, že většina lidí by nejraději udělala oboje.

Během dne se stalo hodně věcí,
kterých jsem se neúčastnil. Například zasedala Budečská rada. Nic moc
nerozhodli. Akorát přidělili Doktorovi pozorovatele a také vymezili prostor,
kam měl podivný návštěvník právo vkročit. Moc si jich nevšímal. Většinu času
prostál v koutě a zamyšleně pozoroval Amálii. Mlčel. Někteří lidé umí
mlčet dost škodolibým způsobem.

Fénix se na stole schoulil do
klubíčka a jak ho plameny pomalu stravovaly, vypadal s každou minutou víc a
víc jako člověk.

Doktorův lektvar byl hotový
někdy okolo sedmé večer. Tou dobou už jsem se sotva držel na nohou, jak se mi
chtělo spát, ale stejně jsem poznal, co to vlastně Doktor vyrobil. Jasně, že
jsem ho viděl prvně v životě, ale ony jsou si všechny podobné. Navíc to
byl můj obor. Slova ve skle. Kategorie lektvarů, která dává němým bytostem dar
řeči. Poddruh určený speciálně fénixům. Docela síla, sice myslím, že
přeháněli, když nám tvrdili, že Budeč je jediná instituce s dostatečným
vybavením na jeho výrobu, ale stejně…

Slova ve skle se řadí mezi
lektvary se specifikovaným účinkem. To znamená, že působí jen na toho, kdo je
polkne, takže v praxi je nutné, aby se jich napil ten, kdo chce mluvit i
ten, kdo chce rozumět. Čekal jsem, že se Doktor napije jako první. Místo toho
přistoupil k fénixovi a natáhl ruku s lektvarem. Kůže na jejím
hřbetu okamžitě zčervenala.

Fénix trochu nadzvedl hlavu
s dlouhým zobákem. Oči se mu propadaly hluboko do mozku a přišlo mi, že
se od včerejška trochu zmenšily. Potřásl křídlem, na kterém neležel, ale pak
se nekontrolovaně zhroutil zpátky.

„Má strach,“ ozvala se Amálie,
„nevěří vám.“

„Máš pravdu,“ Doktor přikývnul,
„to znamená, že to bude muset udělat někdo, komu věří,“ široce se na ni usmál,
„troufneš si?“

Stála v kruhu čarodějů a
třásla se. Samozřejmě brečela, takže když začala mluvit, trochu huhňala.
Doktor ji celou dobu držel za ruku.

„Žil ve vysokých horách. Nad
údolím, ve kterém byla vesnice stará jako on. Vyprávěli mu, že oheň, ze
kterého se zrodil, je přivedl k prameni. Byla to jeho vesnice a jeho
lidé. Dával jim jména. Přicházeli ráno za východu slunce a ptali se, jak mají
pojmenovat své děti. Nebo panenky. Pětkrát musel pojmenovat panenku. Pak na to
přišli a holčičkám to zakázali.

Jednoho dne přišel ohnivý vítr a
najednou všichni zmizeli. Nezůstalo po nich nic. Jen jména. Jeho vzpomínky.
Uložené pod zlatým peřím a v jeho zpěvu. Nic jiného.

Nechce zapomenout, kdyby umřel –
třeba jen na okamžik – zapomněl by.“

S posledními slovy se
rozplakala nahlas a trochu zbytečně teatrálně se zhroutila Doktorovi do
náručí.

To, co následovalo, byla
historicky první porada vedení vzdělávací instituce, na které jsem byl. Kdo
neviděl, neuvěří. Například jsem vůbec nechápal, jak mohli v téhle
situaci půl hodiny řešit dveře. Doktor se očividně taky nudil. Do zasedacího
sálu zdobeného prastarými goblény si přinesl umolousaný kroužkový blok.
Čtverečkovaný. Kreslil si do něj obličejíky, které rozhodně nevypadaly jako
lidské.

Konečně se Kukaň dostal až
k problému fénixe. Stručně (trvalo mu to čtvrt hodiny, Vašíka na něj!)
shrnul situaci.

„Domnívám se, že ani kouzelníkům
není dovoleno zasahovat do přirozeného běhu stárnutí a umírání,“ ukončil svůj
projev poněkud nadneseně.

„Tak proč vám týdně vyrábíme
šálek hopkací masti na kolena?“ Neudržel jsem se a vysloužil si za to pohled,
při kterém se to s mým přijetím na Kryptozoologický institut povážlivě
nahnulo.

„To je zcela jiný případ, pane
Krobote,“ odsekl mi škrobeně.

„Zas tak moc ne.“

Doktor konečně zvedl hlavu od
bloku, ve kterém mezitím obličejíkům narostly nohy a ruce a očividně bojovaly
s nějakými podivnými popelnicemi.

„Nemůžeme jeho umírání zastavit,
ale můžeme ho zpomalit, a splnit mu jeho přání.“

„Jaké přání?“

„Chce, aby si na jeho lidi někdo
pamatoval, řediteli,“ Doktor perfektně napodobil ředitelův škrobený tón.

„A to chcete zařídit
jak?“

Jejich rozhovor začínal
připomínat tenis. Kukaň se plně soustředil na další Doktorův odpal, zatímco
Doktor si užíval pohyb na čerstvém vzduchu.

„Jednoduše, někdo si jeho
vzpomínky poslechne a zapíše je.“

„Nemůžu si dovolit přijít o
další dávku Svitu černého slunce,“ ozvala se proboštka Oddělení rostlin a
surovin.

„U Merlina, pardon, u tří
sester,“ spráskl ruce Doktor, „a co se třeba zeptat Amálie, jestli by to
náhodou pro fénixe nechtěla udělat ona?“

Doktor a jeho budka zmizeli před
necelým rokem. Já za pár týdnů odjíždím studovat na Faerské ostrovy. Fénixe
uložili do malé místnosti v jižní věži. Pořád ho pomalu stravuje oheň.
Ona tam sedí s ním. Poslouchá jeho příběhy o dávno mrtvých lidech a čeká,
až jí je odvypráví všechny. Bez ustání pláče a její zápisky jsou příšerně
rozmazané, ale Doktor říkal, že ve fénixových horách byla válka. Umřela
v ní spousta lidí. Prý je dobře, že alespoň některé z nich někdo
opláče.

Touto povídkou bych ráda
podpořila organizaci Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích. DMS zasílejte ve
tvaru: DMS HOSPICSTEPAN, na číslo: 87 777.