Babička Mery se zbraní za pasem

Osamělou cikádu přeruší motor blížícího se auta. Obě zvedneme oči a zatajíme dech. Srdce mi velí okamžitě se schovat, ale Mery sedí nehnutě. Sledujeme přijíždějící světla, dokud se nezastaví až u naší terasy.

„Kalimera! Koho to tu máš, Mery?“

„Nikoho, kdo tě chce znát.“

Mery položí ruku na pušku. Jen tak majetnicky, nesáhne po spoušti.

„Tebe neznám. Jsi tu nová?“

Má pravdu, nechci ho znát. Nechci, aby mě znal. Mlčím.
Ona se i se zbraní zvedne. Nemíří, drží ji jako hůl.

Nezvaný host nás přejede pohledem, nastoupí zpátky a odjede.
Mery. Pro můj pocit bezpečí je dobré mít takové známosti.