Za víčky

Pohled ze zamřížovaného okénka je stále stejný, drobná výseč, ve kterou se smrskl celý svět. Zpočátku to stačilo; byly to týdny jiných myšlenek, jiných starostí. Postupně cítil, jak jedna po druhé opouštějí jeho mysl i tělo a odplouvají daleko z dosahu, svobodnější, než on kdy bude. Nakonec zůstal bez nich, nahý v dokonalé samotě, a do duše se vplížila úzkost. Svět začal být nepříjemně stísněný.

Tehdy poprvé je vzal do ruky; a začal malovat. Dole se tančí a výská a křičí a nahoře on, pohlcený hudbou, s bolestně semknutými víčky ve snaze vykreslit smyčcem svět, jak si ho ještě pamatuje.