Vojín Brannan

Vojín Brannan, tak mu říkali, „vojíne“, a jemu se to líbilo. Armáda ho formovala do podoby rovného, zoceleného muže, jakým vždy chtěl být. Archetyp, kterého si tolik považovali jeho dědeček i otec. Slýchal o tom od malého kluka. Služba vlasti, služba vlajce. O čem dalším může chlap snít? Doma mít synka, krásnou ženu, vyhlédnout z okna a vidět hvězdy a pruhy třepotat se ve větru. Tak ho to učili.

Měl ale i nového učitele. Někdy podléhal jeho hanebným svodům.
„Pojď, pochčijeme auto cajtům,“ vyzýval ho Tommy a už si rozepínal kalhoty a hrozně se tomu smál. Nebo: „Udělám ti to tady v tom průchodu,“ a roztouženě ho táhl do ztemnělého prostoru, kterým sice nikdo neprocházel, ale mohl by. Žádný vzor pro mládež.

„Někdy bys měl fakt udělat něco punkovýho,“ nabádal svého vojína s jointem mezi rty. „Prostě se bavit a být a nehledět na ostatní.“ Mluvil mistr svého oboru.
Leželi za městem v rozvalině dávné hospodářské fincy, pozorovali mračna a obláčky kouře, které bafali do vzduchu.
„Pojď se mnou příští neděli na večeři k našim.“
Tommy na něj pohleděl s absolutním despektem. „To je podle tebe projev punku?“
Vojín Brannan pokrčil rameny. Ani nevíš jakej.
Pak už Tommyho víckrát neviděl.