Za hranice komfortní zóny

Sedět na sedačce v autobuse s vymklým kotníkem bylo o to nepříjemnější, že autobus stál na srbské hranici už víc než deset hodin. Nemohl jsem si však stěžovat. Manželka celou cestu přes nejvyšší hory Balkánu absolvovala se mnou, a to s otřesem mozku získaným během druhého dne. Já jsem si kotník vymknul až poslední den, a i přesto, že jsem s ním musel běžet na lanovku, nebylo to tak hrozné, jak se to mohlo zdát. Naštvání ve mně překonalo bolest a vydal jsem se skrz zácpu srbských autobusů, abych mohl seřvat maďarskou policii za její nečinnost. Byla to dlouhá cesta.